Zocalo

16. února 2018 v 15:23
Pátek 16.2.
Taxík se mi opozdil. Je ráno 7 hodin. Rychle vybíhám z hotelu Domingo Santo, kde jsem ubytovaná, podívat se na Zócalo. Je to hodně rychlý, ale nakonec jsem zase ráda na hotelu. No, vyšla jsem si v šatičkách. Mexičani chodí v zimních bundách. Nebylo by na tom nic špatnýho, kdybych vyšla jak všichni normální turisti v odpoledních hodinách. Jenže v 7 ráno pobíhat po Zócalu prostě není ten nejlepší nápad. Zrovna stávají po noci bezdomovci a na ulicích postávají zametači odpadků. A už to začíná: "Čula, jseš moc pěkná. Nechybí ti přítel? Taková sukýnka! "apod. Lidé spěchají do práce, zabalený do svých teplých kabátů, zdánlivě si nikdo nikoho nevšímá. Na zádech nesu vše, co mám: počítač, peníze, pas, karty. A i když na každém rohu stojí policajt, bezpečná se necítím. Je to přece jen velkoměsto. Po Václaváku bych se takhle brzy ráno neprocházela.

Hotel Boutigue Domingo Santo, je hned kousek za katedrálou, na Kubánském náměstí. Z venku vypadá hodně omšele až podezřele, ve vnitř ale naprosté pohodlí a luxus. Mám pokoj v přízemí s krásně voňavými dřevěnými schody do patrové prosklené koupelny. Příjemné barvy v mexickém stylu, postel pohodlná a deky skoro prachové.
Úplně nahoře ve čtvrtém patře je restaurace s terasou a výhledem na město. Vaří hodně draze a hodně elegantně. Chuťově není špatné, ale na můj vkus překořeněné a prostě až moc.

Včera jsem vyjela do Puebla. Schůzku jsem měla domluvenou na 12. hod. Po cestě mi ale senora Angeles zavolala a přesunula schůzku na čtvrtou odpoledne. Tak jsem si v klidu zašla na oběď.
 

A jsem tu

14. února 2018 v 6:03 | Demorales
Do Mexika jsem dorazila něco po sedmé hodině večer. Bylo příjemné vidět aztécké rysy v obličejích letištního personálu. A jsem tu! Pasová kontrola byla celkem pomalá, bylo nás totiž několik letadel z Evropy. Kufr dorazil také bez problému i když mezi posledními.
Pamatuji si, že dříve se při průchodu celnicí, musel zmáčknout knoflík, který náhodně rozsvítil buď zelené nebo červené světlo. Zelené světlo znamenalo volný průchod, červené celní prohlídku. Dnes už žádné světélko nehrozí, a když mě strašili, že všechny zavazadla procházejí rentgeny, já viděla jen volný průchod. Prošla jsem do haly plné čekajících lidí.
Letadlo přistálo na terminálu T1, což je starý terminál spojený s novým terminálem T2 nadzemním vláčkem. Překvapilo mě jak jsou oba terminály od sebe vzdálené. Komplikace je, že do vláčku nepustí člověka bez palubky, ale ukecala jsem je na to, že tam mám rezervovaný hotel a zítřejší ranní spoj.
Tady je důležité zmínit, že směnárny mají daleko lepší kurz na T1 než na T2. No, já měnila až na T2, protože v noci se mi na T1 zpátky nechtělo.
T2 je letištní hala otevřená v roce 2012, je obrovská moderní a přímo uprostřed se nachází hotel NH Collection. Noc zde stála 3223 pesos, což je 155 USD, servis odpovídající, dokonce mají i bazén. Co mi vadilo, byl umělý vzduch klimatizace. Hotel je v letištní hale a s výhledem na lemující zeď.

Na letisti ve Frankfurtu

11. února 2018 v 12:49 | Demorales
A jsem tu. Stojim v gatu a cekam na nastup do letadla. Stale jsem jeste prekvapena, ze to je vubec pravda. Letim! Letim po 11 letech do meho milovaneho Mexika. Cekame jeste 12 hodin letu nez uvidim svetla vecerniho Mexico City. Za mnou ve fronte zni zpevava italstina prede mnou stoji pan, ktery mi tak moc pripomina kamarada Ernesta.
11 let. Co se za tu dobu zmenilo. Jak se tam budu citit? Jak me prijmou?
Zimni kabat mam slozeny v kabine a zimu uz nijak nevnimam. Pripravuji se na svezi jarni vzduch, teplo Pacifiku a chladno Monterrey.
Let se zda byt zpozdeny. Vzdy kdyz takhle cekam, zacnou me prepadat pocity, jestli jsem si nespletla gate, jestli jsem po ceste nevytrousila pas a boarding pass. Ale ne, vse je naprosto v poradku a nejsem sama nervozni.
Mexicanu tady kupodivu moc nevidim a cecha zatim ani jednoho. Casopisy do letadla mam nakoupeny, svacinu snedenou a vodu skoro dopitou.
Hura, dobrodruzstvi zacina!
 


Alexander von Humbolt a Cuernavaca

17. května 2017 v 21:50 | Demorales
Tazqueňané jsou ohromně hrdí na to, že slavný Humbolt navštívil jejich město, i když zde strávil vlastně jen pár hodin. Jedna jediná noc strávená v dřívější Casa Villanueva na cestě po Novém Španělsku stačila na to, aby byl dům přejmenován na Humboltův dům, Casa Humbolt, ulice na Humboltovu ulici, Calle Humbolt, a ten nezapomenutelný den, 5. dubna byl navěky oslavován jako Humboltův den. Ne, nepřeháním. Humbolt zde opravdu strávil jen jednu jedinou noc z 5. na 6. dubna 1803, s nikým významným se nesetkal, nic neobjevil, nic neprozkoumal, pravděpodobně si jen lehl a unaven po dlouhém putování rychle usnul.
Anebo možná ne, možná se vypravil do nočních ulic provázen věrnými přáteli spolucestovateli, možná byl sám pozván obyvateli města na jednu z mnoha místních oslav, možná se po výtečné večeři, opojen vínem, teplem a laskavostí místních obyvatel, na jednu noc zamiloval do mladé černooké míšenky a strávil v místním hotelu tak nezapomenutelnou noc, že její dozvuk zní v okolních ulicích a stále ještě rozechvívá srdce tazqueňanů.
Humbolt je osobností tak významnou, že Casa Humbolt je prý jedním z lákadel, které do města přitahují turisty z Evropy. I když já osobně jsem se s nikým, kdo by tuto "přírodovědnou a zeměpisnou senzaci" opravdu vyhledával, nesetkala. Dům stojí stále na stejném místě, bohatě zdobený a udržovaný slouží dnes jako Muzeum umění místokrálovského období.

Friedrich Wilhelm Heinrich Alexander svobodný pán z Humboltu, nebo také Alexander von Humbolt, či španělsky Alejandro de Humbolt se narodil 14.9.1769 a zemřel ve velmi požehnaném věku 90 let 6.5.1859. Byl německým přírodovědcem, cestovatelem, geografem, oceánologem, vulkanologem, meteorologem, zoologem a určitě ještě mnoho dalším -logem či -grafem. Zkrátka to byl pan vědec, který zcestoval půl světa, objevil mnoho věcí, o všem psal a to nejen vědecky, nýbrž také populárně-naučně. Je považován za spoluzakladatele geografie jako vědy. Procestoval Evropu, Asii a Střední a Jižní Ameriku.
Jeho cesta po Latinské Americe trvala pět let od roku 1799 do roku 1804. Se souhlasem Španělské Koruny se vypravil spolu s přítelem Aimé Bonplandem na lodi trefně pojmenované "Pizarro" do Venezuely, odkud následující rok zamířil na Kubu. V letech 1801-1803 pobýval v dnešní Kolumbii, Ekvádoru a Peru. V roce 1803 dorazil do Mexika. Jeho zájmy byly tak obsáhlé, že zahrnovaly i historii amerického kontinentu, jeho indiánských civilizací a kultur. Zápisky z jeho cest, byly vydávány ve velkých nákladech mnoho let i po jeho smrti a vedly k znovuobnovení zájmu Evropanů o Americký kontinent, proto se mu ve své době přezdívalo "znovuobjevitel Ameriky" nebo také "druhý Kolumbus".

A když už píšu o Alexandrovi von Humbolt, tak zákonitě musím zmínit i Cuernavaku. Cuernavaca je město ležící na půl cesty mezi Taxkem a Mexikem. Už jsem se o ní lehce zmínila v článku o José Bordovi či Hernánu Cortésovi, ale až slavný pan Humbolt mě nutí rozepsat se více. Při své návštěvě roku 1804 ji totiž pojmenoval "Městem věčného jara". Toto pojmenování zůstalo dodnes ve znaku města, které bylo už v předkolumbovských dobách považováno za ráj na zemi. Aztéčtí tlatoani zde měli svá letní sídla, Cortés si zde vybudoval svůj palác jako centrum španělského místokrálovství, stejně jako další bohatí španělé nebo kreolové, i ti v následujících stoletích utíkali z hlavního města do tohoto poklidného místa s věčně příjemným počasím a bohatou zelení. Po roce 1985, po silném destruktivním zemětřesení v hlavním městě, se Cuernavaca rozrostla ještě více o ty, kteří měli na to se přestěhovat do stabilnějšího místa vzdáleného jen pár kilometrů.
Jméno Cuernavaca možná působí indiánsky je ale překroucením původního názvu místa "Cuauhnáhuac", které v náhuátlu znamenalo "lesnaté místo". Založené pravděpodobně indiány tlahuicas, okolí města nese znaky olméckého a toltéckého osídlení.
Nachází se ve výšce 1380 až 1800 metrů nad mořem, které mu zajišťují příjemně teplé, polovlhké počasí, které v létě nepřesáhne 34 stupňů a v zimě se drží kolem 10 stupňů.
Období dešťů, které zde trvá od května do října, se vyznačuje bohatými srážkami převážně ale v noci. To je zajímavá věc. I Taxco bylo pro mě rájem na zemi, přes den slunečné a přes noc deštivé. Ráno se člověk probudil do ulic umytých nočním deštěm, do čistého provoněného povětří. V Taxku ale začínalo pršet pravidelně vždy v jednu hodinu v noci. Stalo se to takovým mým rituálem překvapovat zahraniční studenty přesným odhadem začátku deště. A ten mě nikdy nezklamal. Byl přesný jako hodinky. Meteorolog nejsem, rosnička už vůbec ne, takže přesný důvod nevím, ale bylo mi řečeno, že déšť přicházel od Mexického zálivu, od Veracruz; první spad probíhal v Mexico City tak kolem desáté, o půl dvanácté pršelo v Cuernavace a v jednu se mraky dopršely v Taxku. A pokud náhodou jim ještě něco zbylo, tak ve dvě hodiny doputovaly do Igualy. Ta na tom byla ale nejhůře, nízko položenému polopouštnímu městu totiž vodu ubírají Tazqueňské hory.
Architektonicky a archeologicky je Cuernavaca místěm určitě zajímavým. Za nejstarší stojící budovu je považován Cortésův palác postavený v následujících letech po konquistě. Postaven byl na předkolumbovských pyramidách a na jeho stavbu byly použity kameny z původního paláce Tlahuiků, proto jeho černo kamené zdi tak podobné Bordově domu v Taxku či kostelu na Náměstí tří kultur v hlavním městě. Palác dnes slouží hlavně jako muzeum a kulturní centrum.
Cuernavacká katedrála byla postavena v roce 1537 jako pátá katolická stavba na nově objeveném území.
Bordova zahrada (Jardín Borda), původně Bordův palác postavený Taxqueňským mecenášem, jako letní odpočinkové sídlo, si vybral ke svému odpočinku i císař Maxmilián Habsburský a jeho žena Charlota. Dnes je botanickou zahradou, zaměřenou na floru a faunu Cuernavaky a jejího okolí.
Juarezova zahrada (Jardín Juárez), dříve Maxmiliánovo náměstí je malé náměstí nedaleko vládního paláce. Mezi lidmi je známější pod jménem "Altánek" (Kiosco) podle vyvýšeného altánku ve svém centru, který navrhl sám Gustav Eiffel.

V nedalekém okolí se nachází tři velmi zajímavá místa: Las Estacas, El Xochicalco a Hotel La Casa de los árboles.
Las Estacas je odpočinkový park v údolí pod Cuernavakou, schovaný hluboko v lesích. Dovnitř se vstupuje na základě celodenního vstupného a nabízí klidné bezpečné místo ke kempování, stanování, nebo chatkování. Celým parkem protéká nehluboká říčka přizpůsobená plavcům; u jejího pramene se nachází hluboká tůň, ideální ke skokům.
El Xochicalco je archeologické místo, velmi dobře zachovalé politické, kulturní a náboženské centrum z období mezi lety 650 až 900, místo ne moc často zmiňované v turistických průvodcích. Jeho návštěvnost se nedá srovnávat s návštěvností velkých pyramidových center jako Teotihuacán, Monte Albán nebo Palenque, jeho význam a krása je ale určitě srovnatelná.
A na závěr trošku odskočím, když zmíním Hotel La Casa de los árboles, který se pyšní nejen krásným prostředím plným zeleně a výbornou kuchyní, ale hlavně obrovskými starými stromy v jejichž korunách jsou postavené luxusní chatky pro romantické víkendy.
Všechny tři místa jsou populární mezi mexickou střední a vyšší třídou, která si je žárlivě střeží před davy procházejících zahraničních turistů.

Bordův "zlatý" důl

2. května 2017 v 21:04 | Demorales
Joseph Gouaux de Laborde Sánchez, známější pod španělským jménem José de la Borda, se narodil někdy na přelomu 17. a 18. století. Stejně jako není známé přesné datum jeho narození, tak není známé ani místo, předpokládá se ale, že to bylo někde na francouzko-španělském pohraničí. Po otci francouz, po matce španěl, vydal se v roce 1716 na cestu, která ho přivedla až k pozici nejbohatšího muže Nového Španělska.
Josého o osm let starší bratr Francisko, se počátkem 18. století vypravil do Nového světa s vidinou snadného zbohatnutí v Taxkeňských stříbrných dolech. Štěstí mu přálo a již brzy byl majitelem výnosného dolu La Lajuela v nedalekém Tehuilotepeku. Taxkeňské doly této doby byly nejbohatší z celého Mexika, těžilo se v nich vedle stříbra, také železo, zlato a další vzácné kovy. V té době doplouvá do Ameriky i jeho mladší bratr José. Je mu 17 let a během následujících let pracuje v dole svého bratra, aby o šestnáct let později, v roce 1734, otevřel nedaleko v Tlalpujahui vlastní výnosný důl. Stříbrné žíly jsou bohaté a José brzy dokáže zabezpečit ženu a dvě děti. Nově otevřené doly na severu Mexika ve státě Zacatecas svými výnosy ale brzy zastíní produkci Taxka. Nečekaná změna přichází s rokem 1738, kdy Francisko umírá a José se stává majitelem jeho dolu. Nařizuje hlubinný průzkum La Lajuely, kde o tři roky později objevuje nejbohatší stříbrnou žílu své doby pojmenovanou San Ignacio. Z Josého se stává tak bohatý muž, že se rozhodne v duchu hesla, které jeho rod přijme: "Bůh dal Bordovi, Borda dá Bohu", postavit v Taxku nejskvělejší kostel své doby. Jeho stavba trvá rovných deset let a podílí se na ní nepřednější architekti a stavitelé Španělska. Bohatství žíly San Ignacio ale trvá jen devět let a Borda pomalu spěje k bankrotu. Kostel sv. Prisky a sv. Sebastiána, růžová dominanta města, která je vidět snad ze všech jeho koutů, je dokončena jen díky vysokým půjčkám, které ale Borda nemůže splácet.
Odchází tedy na sever do bohatých oblastí státu Zacatecas, kde z posledních peněz otevírá nový důl. Ne každému Bůh přeje dvakrát, ne každý má tolik štěstí, ale Borda dozajista ano. Znovu naráží na extra bohatou žílu a znovu se stává jedním z nejbohatších mužů země. Léta důlních prací a vystavení rtuti, mezi jinými kovy, ale jeho zdraví silně podkopala, a tak ve chvíli, kdy cítí, že jeho čas přichází, se vydává na cestu zpět do Taxka, města, které tolik miloval a se kterým byl hluboce spojen. Po cestě se zastavuje v blízké Cuernavace, kde je jeho syn Manuel knězem. Manuel otce s podlomeným zdravím od další cesty zrazuje a tak José Borda naposledy vydechne ne v milovaném Taxku, ale v blízkosti svého syna, ve svém Cuernavackém domě v roce 1778.

Se jménem Josého Bordy je v Taxku spojeno mnoho míst. Zajisté nejznámější, nejviditelnější a nejkrásnější je kostel sv. Prisky a sv. Sebastiana na hlavním Taxkeňském náměstí, Bordově náměstí, Plaza Borda, známějším pod názvem Zócalo. Postavený mezi lety 1548 a 1558 v barokním a churriguereskním stylu (churrigueresco je španělskou variací Baroka, charakterizovanou silným zdobením a ornamentálností) pod vedením španělských architektů Cayetana de Siguenzy a Juliána Caballera.
Oltářní obrazy jsou dílem zapoteckého indiána Miguela Cabrery narozeného v Oaxace. A tady přichází první český dotyk, první obraz zleva při vstupu do kostela znázorňuje totiž českého světce Jana Nepomuckého (Juan Nepomuceno).
Po dokončení Kostela sv. Prisky, nechal Borda na stejném náměstí postavit i dům pro svou rodinu. Datovaný k roku 1759 je také on stále dominantou města. Jeho kamená vysoká zeď po levé straně při příjezdu k náměstí, vyvolává svým stylem vzpomínku na Cortésův palác v Cuernavace. Říká se, že Borda chtěl Cortése překonat a postavit si honosnější domy (a také více jich). Casa Borda, Bordův dům, dnes slouží jako Kulturní centrum města. Pořádají se v něm umělecké kurzy, taneční hodiny, výstavy a přednášky, také je sídlem každoroční soutěže o nejkrásnější stříbrařský a šperkařský výrobek, soutěže, která na jeden prosincový týden řídí život všech obyvatel města. Výsledná oceněná díla jsou následně vystavena právě v horním patře Bordova domu.
V Taxku nechybí samozřejmě ani Bordův hotel, Hotel De la Borda, který ale již nese jen jeho jméno.
V nedaleké Cuernavace si po vzoru mocných své i předcházející doby nechal Borda postavit palác. Bordův dům, Casa Borda, jak byly všechny Bordovy domy pojmenovány, již ale nestojí. Bordův syn Manuel nechal terény upravit podle svého botanického gusta a od té doby až do dnes jsou známé a návštěvníky vyhledávané jako Bordovy zahrady, Jardín Borda, osazené mnoha krásnýma a pro nás exotickými květinami a rostlinami.
Bordův dům, Casa Borda, stojí ale také v hlavním městě. Rozložitý palác v centru nedaleko Zócala, na Maderově třídě, byl ale dokončen až po Bordově smrti. Jeho stavba začala roku 1775 a měla být nejdůležitější odpočinkovou stavbou Mexického centra s patiem o velikosti Zócala malé mexické vesnice.

________________
Prameny:
José de la Borda, benefactor de Taxco od Sofie Mireles Gavito, http://www.lavozdelnorte.com.mx/seminario/2013/11/24/jose-de-la-borda-benefactor-de-taxco/
Http://www.lajornadaguerrero.com.mx/2010/06/13/index.php?section=opinion&article=002a1soc
https://es.m.wikipedia.org/wiki/Jose_de_la_Borda

Hernán Cortés

22. dubna 2017 v 20:02 | Demorales
Bývalá Hacienda pramínek (Ex-Hacienda del Chorrillo) - pojmenovaná podle vody padající ze skály po její pravé straně, která je divokým vodopádem jen během dešťů letních měsíců, ale po zbytek roku je slabým pramínkem, který zkrápí kamené stěny přilehlé hory - je dnes sídlem Edukativního centra pro výuku cizinců při Mexické národní univerzitě (Centro de Educacion para Extranjeros CEPE - UNAM) a zárověň regionálním centrem Národní školy plastických umění (Escuela Nacional de Artes Plásticas ENAP - UNAM).
Její vznik je ale datován do roku 1528. Založená byla Cortésovými vojáky, kteří v Taxku po vzoru domorodců hledali vzácné kovy. Je tedy nejstarší haciendou k těžení stříbra a jiných kovů postavenou Španěly na území Nového světa a tím je také nejstarším stojícím komplexem budov Taxka. Postavená blízko vodního toku sloužila k oddělování kovů, jejich skladování a exportování k dalšímu zpracování. Součástí Ex-haciendy je i částečně dochovalý akvadukt z roku 1534, jeden z jehož oblouků je jakousi vstupní branou města. I když město začíná o několik desítek metrů dříve, vždy jsem se cítila uvnitř města až po projetí oblouku, jako by ten byl součástí hradeb, které město chrání.
Sama Ex-hacienda je postavená, stejně jako ostatně celé město, do vrchu. Jednotlivé budovy jsou spojeny schodišti a obklopeny bohatou tropickou zelení. Bílé, vápnem natřené zdi se střídají s odhalenými černými kameny, které pamatují ještě předhispánské pyramidy. V místnostech pobývali první španělští vojáci a pravděpodobně na některé ze svých výprav i samotný Hernán Cortés, který si postavil svůj guvernérský palác v nedalekém městě "věčného jara" , v Cuernavace.

Hernán Cortés Monroy Pizarro Altamirano, markýz Oaxakeňského údolí, je velmi zajímavou postavou světových dějin. Narodil se v roce 1485 v Medelínu, Corona de Castilla ve Španělsku a zemřel 2.12.1547 v Castilleja de la Cuesta, taktéž Corona de Castilla, Španělsko.
Šlechtický synek s velmi dobrodružnou povahou byl po matce vzdáleným bratrancem i jiného slavného dobyvatele, pkořitele Incké říše, Franciska Pizarra.
Cortés se z pověření místodržícího ostrova Hispaňola Diega Velázqueze vypravil v roce 1519 prozkoumat pobřeží Yucatánu, o kterém informovaly již předcházející výpravy. Cortés ale nacházel pobřeží opuštěná případně jen ojedinělé nepřátelské indiány, které po zajetí vysílal se vzkazy k jejich náčelníkům se žádostí o jednání. Nesporný diplomatický talent Cortése celé výpravě brzy zajistil přijetí domorodých kmenů, ochranu a podporu na cestě podél pobřeží a následně dále do vnitrozemí. K dorozumívání s Mayskými obyvateli mu výborně posloužil znovu nalezený ztroskotanec Geronimo de Aguilar, který strávil 8 let v Mayském zajetí, a také indiánka Malinche, která ovládala jak mayské dialekty tak aztécký náhuatl. Při každém vylodění Cortés indiánům oznamoval, že je přišel zachránit a osvobodit, že od nynějška jsou vazaly mocných králů Španělska a musí přijmout křesťanskou víru a samozřejmě sloužit svým španělským vládcům. A tady mocně zapůsobila legenda o Quetzalcoatlovi, starém bohu s bledou tváří a vousy, učiteli, který indiány naučil všechny jejich moudrosti a pak i se svými věrnými odplul na lodích přes širý oceán. Jeho žáci ho prosili, aby neodplouval nebo alespoň aby je vzal sebou, na což Quetzalcoatl odpověděl, že se jednou vrátí a oni budou opět jeho služebníky. Tato legenda musela být v lidech hodně hluboko zakořeněná, jak jinak si vysvětlil rychlost a nevratnost podrobení tak mocného a bojového národa, jakým Aztékové nesporně byli, jen hrstkou španělských dobrodruhů.
Španělé tedy nebyli, jak by se mohlo zdát, jen na objevitelské výpravě. Byli to válečníci, kteří přišlí dobýt, podrobit a v jejich myslích asi i opravdu osvobodit trpící barbary od tyranie Moctezumovy říše a jejích krvavých rituálů, změnit barbary v sloužící služebníky křesťanského boha a jeho evropských poddaných. Jak sám Cortés píše ve druhém dopisu Španělské koruně: "... A také si pamatuji, že jsem se nabídl, co se týče požadavků tohoto Pána (rozuměj Moctezuma) a mnohem více,než by bylo možné, protože jsem slíbil Vaší jasnosti, že ho zajmu nebo zabiji nebo pokořím Královské koruně Vaší milosti. A s tímto úkolem a požadavkem jsem vyrazil z města Cempoal, které jsem pojmenoval Sevilla, 16.srpna, s patnácti jezdci na koních a třemi sty pěšími vojáky, tak nejlépe válečně odděnými, jak jsem jen mohl, a čas mi dal za pravdu. I zanechal jsem ve městě Pravdivého kříže (Vera Cruz) stopadesát mužů se dvěmi jezdci, aby pokračovali v opevnění, které jsem započal. ..." (překlad Demorales)
Po cestě na Tenochtitlán, hlavní město Aztécké říše, Cortés vytvářel spojenectví se silnými kmeny. V Cholule, druhém největším městě centrálního Mexika (dnes malé vesnici poblíž města Puebla), nechal zmasakrovat 1000 shromážděných neozbrojených indiánských hodnostářů, proto aby si, podle jeho vlastních slov, zaručil loajalitu spřátelených kmenů a respekt Aztécké nobility. 8.listopadu 1519 se setkal s Moctezumou, který mu umožnil vstup do města. Sled událostí pak vedl k rychlému pádu mocného imperia, datovanému k 13. srpnu 1521.

Cortés byl ale nejen úspěšný vojensky a diplomaticky, nýbrž i velmi plodný jako muž. Z pěti nemanželských ale legitimizovaných dětí byly čtyři počaty s domorodými ženami. Jeho první syn Martin s osobní překladatelkou Malinche, dcera Leonor s dcerou aztéckého panovníka Moctezumy. Proto jsou i Cortésovi děti považovány za jedny z prvních mestizských dětí nového mexického národa.
Cortés sám si nechal vybudovat, v roce 1526, dodnes stojící palác ve městě Cuernavaca, odkud vládl Mexiku jako královský místodržící a Markýz Oaxakeňského údolí. Sem v roce 1529 přivedl svoji druhou legitimní ženu, španělskou šlechtičnu Doňu Juanu de Zúňiga, která více odpovídala jeho statusu a která mu porodila dalších 6 dětí. Tituly a bohatsvtí po něm zdědil jeho syn z tohoto manželství, taktéž Martin.

Ač byl Cortés v mnoha očích velmi úspěšným a bohatým mužem, kterého celý život provázela štěstěna, sám se považoval za nedoceněného Španělskou korunou a až do konce života hledal větší ocenění. Zemřel ve Španělsku, daleko od své rodiny, svých držav a svého amerického bohatství.



Guerrero - válečník

17. dubna 2017 v 20:13 | Demorales
Svobodný a svrchovaný stát Guerrero, jak zní jeho oficiální název, je jedním z 31 států Spojených států mexických a spolu s Federálním distriktem tvoří 32 federálních entit Mexika. Hlavním městem je Chilpancingo a největším a asi i nejznámějším místem pobřežní Acapulco. Stát se nachází na jihozápadě Mexika a hraničí se státy Michoacán, México, Morelos, Puebla a Oaxaca, a na západě s Tichým oceánem. Počítá se, že má přes tři a půl milionu obyvatel soustředěných hlavně v několika větších městech.
Nedávno jsem hledala jméno otce meztické populace, jak je nazýván španělský námořník počátku 16. století Gonzalo Guerrero a dostala jsem odpověď, že podle něj byl stát Guerrero pojmenován.
Tak takhle ne! Stát Guerrero je nazván podle Vincenta Guerrery, druhého mexického prezidenta. Tím je také jediným mexickým státem pojmenovaným po prezidentovi. Vincente Guerrero se vyznamenal v Mexické válce za nezávislost z počátku 19. století. Určitě zajímavá osobnost, ale když už jsem zde zmínila Gonzala Guerrera, otce prvních rozpoznaných meztických dětí na americkém kontinentě, tak mi nedá rozepsat se o něm trochu více, i když s mým tématem slavných osobností v Taxku nemá vůbec ale vůbec (až na jméno ovšem) nic společného. Ostatně Gonzalo je pro mě vedle doni Mariny, slavně neslavné Malinche, Cortésovy osobní překladatelky, milenky a matky jeho dítěte, jednou z nejzajímavějších osobností ranné španělsko-mexické historie.
V roce 1511 se plavilo 16 mužů a dvě ženy z Panamy do Santa Dominga. U po břeží Yucatánu loď narazila na písečný pruh a potopila se. Námořníci se sice zachránili na záchraných člunech, ale na Kubu ani Jamaiku, jak chtěli, nedopádlovali. Silný protiproud je hnal na pobřeží do té doby neobjevené pevniny. Místní Mayové je hned zajali a několik z nich skončilo na obětních kamenech. Ostatní v průběhu let pomřeli na různé choroby. V roce 1519, kdy u stejného pobřeží zakotvil Hernán Cortés se svojí dobyvatelskou armádou, už žili jen dva: Geronimo de Aguilar a Gonzalo Guerreo, známý též jako Gonzalo Marinero (Gonzalo Námořník), Gonzalo de Aroca nebo Gonzalo de Aroza. (Je fakt, že v té době ještě neexistovali tak dokonalé registry narození a tak vlastně nikdo moc dobře nevěděl, jak se jmenoval, nehledě na to, že se jména ještě v průběhu života různě upravovala. Vlastně i Hernán Cortés je veden ve vlastních dopisech španělským vládcům někdy jako Hernán, jindy jako Fernando nebo Hernando.)
Hernán Cortés znal legendu o bílých vousatých mužích žijících mezi indiány a počítal celkem správně, že to budou ztroskotanci s předcházejích objevitelských výprav. První pochytané indiány vybavil proto španělsky psanými dopisy adresovanými těmto bílým mužům. Počítal, že by jich mělo být sedm. Na dopis ale reagoval jen jediný a to jeden ze dvou v té době ještě žijících zajatců, Geronimo de Aguilar, který na ukradené kanoi doplul až k ukotvené lodi. Hernán dobře popsal svoji polohu, to ale nepřesvědčilo Gonzala.
Gonzalo si totiž za osm let strávených v zajetí dokázal vydobýt nejen svobodu ale i postavení výborného kmenového válečníka. Na rozdíl od Geronima, který byl mnich vázaný slibem sexuální abstence a své silné víry, Gonzalo přijal víru svého kmene, stejně jako přijal za ženu dceru náčelníka a stal se jedním z předních mužů svého nového lidu. Na žádost Geronima, aby ho doprovodil zpátky ke svým, odtušil, že nemůže opustit svoji ženu a své krásné děti ( v té době měl tři) a že si nedokáže představit, co by na jeho nový potetovaný a propiercingovaný zjev řekli křesťaňští krajané. Geronimo se tedy vypravil sám. Za dlouhá léta strávená v zajetí se naučil mayskému jazyku a spolu s doňou Marinou, která ovládala mayštinu a náhuatl, sloužili Cortésovi jako věrní tlumočníci při jeho cestě za dobytím nejbojovnějšího impéria Ameriky té doby.
Gonzalo Guerrero zůstal se svým kmenem a věrně až do své smrti kolem roku 1536 bojoval po jeho boku a boku ostatních kmenů proti nenasytným španělům.
Cortés se brzy dozvěděl, že za mnohými mayskými vítězstvími stojí trénink Gonzala Válečníka. Proto vydal příkaz tohoto zajmout, což se ale nikdy nepodařilo. Nahé potetované tělo španělského válečníka bylo nalezeno mezi mrtvými po bitvě mezi španěly a Cicumbou u města Ticamaya v dnešním Hondurasu, v roce 1536, i když některé prameny uvádějí jeho smrt již před rokem 1532.

The Sun Mexica

15. dubna 2017 v 10:57 | ZK

Kam dál