Alexander von Humbolt a Cuernavaca

17. května 2017 v 21:50 | Demorales
Tazqueňané jsou ohromně hrdí na to, že slavný Humbolt navštívil jejich město, i když zde strávil vlastně jen pár hodin. Jedna jediná noc strávená v dřívější Casa Villanueva na cestě po Novém Španělsku stačila na to, aby byl dům přejmenován na Humboltův dům, Casa Humbolt, ulice na Humboltovu ulici, Calle Humbolt, a ten nezapomenutelný den, 5. dubna byl navěky oslavován jako Humboltův den. Ne, nepřeháním. Humbolt zde opravdu strávil jen jednu jedinou noc z 5. na 6. dubna 1803, s nikým významným se nesetkal, nic neobjevil, nic neprozkoumal, pravděpodobně si jen lehl a unaven po dlouhém putování rychle usnul.
Anebo možná ne, možná se vypravil do nočních ulic provázen věrnými přáteli spolucestovateli, možná byl sám pozván obyvateli města na jednu z mnoha místních oslav, možná se po výtečné večeři, opojen vínem, teplem a laskavostí místních obyvatel, na jednu noc zamiloval do mladé černooké míšenky a strávil v místním hotelu tak nezapomenutelnou noc, že její dozvuk zní v okolních ulicích a stále ještě rozechvívá srdce tazqueňanů.
Humbolt je osobností tak významnou, že Casa Humbolt je prý jedním z lákadel, které do města přitahují turisty z Evropy. I když já osobně jsem se s nikým, kdo by tuto "přírodovědnou a zeměpisnou senzaci" opravdu vyhledával, nesetkala. Dům stojí stále na stejném místě, bohatě zdobený a udržovaný slouží dnes jako Muzeum umění místokrálovského období.

Friedrich Wilhelm Heinrich Alexander svobodný pán z Humboltu, nebo také Alexander von Humbolt, či španělsky Alejandro de Humbolt se narodil 14.9.1769 a zemřel ve velmi požehnaném věku 90 let 6.5.1859. Byl německým přírodovědcem, cestovatelem, geografem, oceánologem, vulkanologem, meteorologem, zoologem a určitě ještě mnoho dalším -logem či -grafem. Zkrátka to byl pan vědec, který zcestoval půl světa, objevil mnoho věcí, o všem psal a to nejen vědecky, nýbrž také populárně-naučně. Je považován za spoluzakladatele geografie jako vědy. Procestoval Evropu, Asii a Střední a Jižní Ameriku.
Jeho cesta po Latinské Americe trvala pět let od roku 1799 do roku 1804. Se souhlasem Španělské Koruny se vypravil spolu s přítelem Aimé Bonplandem na lodi trefně pojmenované "Pizarro" do Venezuely, odkud následující rok zamířil na Kubu. V letech 1801-1803 pobýval v dnešní Kolumbii, Ekvádoru a Peru. V roce 1803 dorazil do Mexika. Jeho zájmy byly tak obsáhlé, že zahrnovaly i historii amerického kontinentu, jeho indiánských civilizací a kultur. Zápisky z jeho cest, byly vydávány ve velkých nákladech mnoho let i po jeho smrti a vedly k znovuobnovení zájmu Evropanů o Americký kontinent, proto se mu ve své době přezdívalo "znovuobjevitel Ameriky" nebo také "druhý Kolumbus".

A když už píšu o Alexandrovi von Humbolt, tak zákonitě musím zmínit i Cuernavaku. Cuernavaca je město ležící na půl cesty mezi Taxkem a Mexikem. Už jsem se o ní lehce zmínila v článku o José Bordovi či Hernánu Cortésovi, ale až slavný pan Humbolt mě nutí rozepsat se více. Při své návštěvě roku 1804 ji totiž pojmenoval "Městem věčného jara". Toto pojmenování zůstalo dodnes ve znaku města, které bylo už v předkolumbovských dobách považováno za ráj na zemi. Aztéčtí tlatoani zde měli svá letní sídla, Cortés si zde vybudoval svůj palác jako centrum španělského místokrálovství, stejně jako další bohatí španělé nebo kreolové, i ti v následujících stoletích utíkali z hlavního města do tohoto poklidného místa s věčně příjemným počasím a bohatou zelení. Po roce 1985, po silném destruktivním zemětřesení v hlavním městě, se Cuernavaca rozrostla ještě více o ty, kteří měli na to se přestěhovat do stabilnějšího místa vzdáleného jen pár kilometrů.
Jméno Cuernavaca možná působí indiánsky je ale překroucením původního názvu místa "Cuauhnáhuac", které v náhuátlu znamenalo "lesnaté místo". Založené pravděpodobně indiány tlahuicas, okolí města nese znaky olméckého a toltéckého osídlení.
Nachází se ve výšce 1380 až 1800 metrů nad mořem, které mu zajišťují příjemně teplé, polovlhké počasí, které v létě nepřesáhne 34 stupňů a v zimě se drží kolem 10 stupňů.
Období dešťů, které zde trvá od května do října, se vyznačuje bohatými srážkami převážně ale v noci. To je zajímavá věc. I Taxco bylo pro mě rájem na zemi, přes den slunečné a přes noc deštivé. Ráno se člověk probudil do ulic umytých nočním deštěm, do čistého provoněného povětří. V Taxku ale začínalo pršet pravidelně vždy v jednu hodinu v noci. Stalo se to takovým mým rituálem překvapovat zahraniční studenty přesným odhadem začátku deště. A ten mě nikdy nezklamal. Byl přesný jako hodinky. Meteorolog nejsem, rosnička už vůbec ne, takže přesný důvod nevím, ale bylo mi řečeno, že déšť přicházel od Mexického zálivu, od Veracruz; první spad probíhal v Mexico City tak kolem desáté, o půl dvanácté pršelo v Cuernavace a v jednu se mraky dopršely v Taxku. A pokud náhodou jim ještě něco zbylo, tak ve dvě hodiny doputovaly do Igualy. Ta na tom byla ale nejhůře, nízko položenému polopouštnímu městu totiž vodu ubírají Tazqueňské hory.
Architektonicky a archeologicky je Cuernavaca místěm určitě zajímavým. Za nejstarší stojící budovu je považován Cortésův palác postavený v následujících letech po konquistě. Postaven byl na předkolumbovských pyramidách a na jeho stavbu byly použity kameny z původního paláce Tlahuiků, proto jeho černo kamené zdi tak podobné Bordově domu v Taxku či kostelu na Náměstí tří kultur v hlavním městě. Palác dnes slouží hlavně jako muzeum a kulturní centrum.
Cuernavacká katedrála byla postavena v roce 1537 jako pátá katolická stavba na nově objeveném území.
Bordova zahrada (Jardín Borda), původně Bordův palác postavený Taxqueňským mecenášem, jako letní odpočinkové sídlo, si vybral ke svému odpočinku i císař Maxmilián Habsburský a jeho žena Charlota. Dnes je botanickou zahradou, zaměřenou na floru a faunu Cuernavaky a jejího okolí.
Juarezova zahrada (Jardín Juárez), dříve Maxmiliánovo náměstí je malé náměstí nedaleko vládního paláce. Mezi lidmi je známější pod jménem "Altánek" (Kiosco) podle vyvýšeného altánku ve svém centru, který navrhl sám Gustav Eiffel.

V nedalekém okolí se nachází tři velmi zajímavá místa: Las Estacas, El Xochicalco a Hotel La Casa de los árboles.
Las Estacas je odpočinkový park v údolí pod Cuernavakou, schovaný hluboko v lesích. Dovnitř se vstupuje na základě celodenního vstupného a nabízí klidné bezpečné místo ke kempování, stanování, nebo chatkování. Celým parkem protéká nehluboká říčka přizpůsobená plavcům; u jejího pramene se nachází hluboká tůň, ideální ke skokům.
El Xochicalco je archeologické místo, velmi dobře zachovalé politické, kulturní a náboženské centrum z období mezi lety 650 až 900, místo ne moc často zmiňované v turistických průvodcích. Jeho návštěvnost se nedá srovnávat s návštěvností velkých pyramidových center jako Teotihuacán, Monte Albán nebo Palenque, jeho význam a krása je ale určitě srovnatelná.
A na závěr trošku odskočím, když zmíním Hotel La Casa de los árboles, který se pyšní nejen krásným prostředím plným zeleně a výbornou kuchyní, ale hlavně obrovskými starými stromy v jejichž korunách jsou postavené luxusní chatky pro romantické víkendy.
Všechny tři místa jsou populární mezi mexickou střední a vyšší třídou, která si je žárlivě střeží před davy procházejících zahraničních turistů.
 

Bordův "zlatý" důl

2. května 2017 v 21:04 | Demorales
Joseph Gouaux de Laborde Sánchez, známější pod španělským jménem José de la Borda, se narodil někdy na přelomu 17. a 18. století. Stejně jako není známé přesné datum jeho narození, tak není známé ani místo, předpokládá se ale, že to bylo někde na francouzko-španělském pohraničí. Po otci francouz, po matce španěl, vydal se v roce 1716 na cestu, která ho přivedla až k pozici nejbohatšího muže Nového Španělska.
Josého o osm let starší bratr Francisko, se počátkem 18. století vypravil do Nového světa s vidinou snadného zbohatnutí v Taxkeňských stříbrných dolech. Štěstí mu přálo a již brzy byl majitelem výnosného dolu La Lajuela v nedalekém Tehuilotepeku. Taxkeňské doly této doby byly nejbohatší z celého Mexika, těžilo se v nich vedle stříbra, také železo, zlato a další vzácné kovy. V té době doplouvá do Ameriky i jeho mladší bratr José. Je mu 17 let a během následujících let pracuje v dole svého bratra, aby o šestnáct let později, v roce 1734, otevřel nedaleko v Tlalpujahui vlastní výnosný důl. Stříbrné žíly jsou bohaté a José brzy dokáže zabezpečit ženu a dvě děti. Nově otevřené doly na severu Mexika ve státě Zacatecas svými výnosy ale brzy zastíní produkci Taxka. Nečekaná změna přichází s rokem 1738, kdy Francisko umírá a José se stává majitelem jeho dolu. Nařizuje hlubinný průzkum La Lajuely, kde o tři roky později objevuje nejbohatší stříbrnou žílu své doby pojmenovanou San Ignacio. Z Josého se stává tak bohatý muž, že se rozhodne v duchu hesla, které jeho rod přijme: "Bůh dal Bordovi, Borda dá Bohu", postavit v Taxku nejskvělejší kostel své doby. Jeho stavba trvá rovných deset let a podílí se na ní nepřednější architekti a stavitelé Španělska. Bohatství žíly San Ignacio ale trvá jen devět let a Borda pomalu spěje k bankrotu. Kostel sv. Prisky a sv. Sebastiána, růžová dominanta města, která je vidět snad ze všech jeho koutů, je dokončena jen díky vysokým půjčkám, které ale Borda nemůže splácet.
Odchází tedy na sever do bohatých oblastí státu Zacatecas, kde z posledních peněz otevírá nový důl. Ne každému Bůh přeje dvakrát, ne každý má tolik štěstí, ale Borda dozajista ano. Znovu naráží na extra bohatou žílu a znovu se stává jedním z nejbohatších mužů země. Léta důlních prací a vystavení rtuti, mezi jinými kovy, ale jeho zdraví silně podkopala, a tak ve chvíli, kdy cítí, že jeho čas přichází, se vydává na cestu zpět do Taxka, města, které tolik miloval a se kterým byl hluboce spojen. Po cestě se zastavuje v blízké Cuernavace, kde je jeho syn Manuel knězem. Manuel otce s podlomeným zdravím od další cesty zrazuje a tak José Borda naposledy vydechne ne v milovaném Taxku, ale v blízkosti svého syna, ve svém Cuernavackém domě v roce 1778.

Se jménem Josého Bordy je v Taxku spojeno mnoho míst. Zajisté nejznámější, nejviditelnější a nejkrásnější je kostel sv. Prisky a sv. Sebastiana na hlavním Taxkeňském náměstí, Bordově náměstí, Plaza Borda, známějším pod názvem Zócalo. Postavený mezi lety 1548 a 1558 v barokním a churriguereskním stylu (churrigueresco je španělskou variací Baroka, charakterizovanou silným zdobením a ornamentálností) pod vedením španělských architektů Cayetana de Siguenzy a Juliána Caballera.
Oltářní obrazy jsou dílem zapoteckého indiána Miguela Cabrery narozeného v Oaxace. A tady přichází první český dotyk, první obraz zleva při vstupu do kostela znázorňuje totiž českého světce Jana Nepomuckého (Juan Nepomuceno).
Po dokončení Kostela sv. Prisky, nechal Borda na stejném náměstí postavit i dům pro svou rodinu. Datovaný k roku 1759 je také on stále dominantou města. Jeho kamená vysoká zeď po levé straně při příjezdu k náměstí, vyvolává svým stylem vzpomínku na Cortésův palác v Cuernavace. Říká se, že Borda chtěl Cortése překonat a postavit si honosnější domy (a také více jich). Casa Borda, Bordův dům, dnes slouží jako Kulturní centrum města. Pořádají se v něm umělecké kurzy, taneční hodiny, výstavy a přednášky, také je sídlem každoroční soutěže o nejkrásnější stříbrařský a šperkařský výrobek, soutěže, která na jeden prosincový týden řídí život všech obyvatel města. Výsledná oceněná díla jsou následně vystavena právě v horním patře Bordova domu.
V Taxku nechybí samozřejmě ani Bordův hotel, Hotel De la Borda, který ale již nese jen jeho jméno.
V nedaleké Cuernavace si po vzoru mocných své i předcházející doby nechal Borda postavit palác. Bordův dům, Casa Borda, jak byly všechny Bordovy domy pojmenovány, již ale nestojí. Bordův syn Manuel nechal terény upravit podle svého botanického gusta a od té doby až do dnes jsou známé a návštěvníky vyhledávané jako Bordovy zahrady, Jardín Borda, osazené mnoha krásnýma a pro nás exotickými květinami a rostlinami.
Bordův dům, Casa Borda, stojí ale také v hlavním městě. Rozložitý palác v centru nedaleko Zócala, na Maderově třídě, byl ale dokončen až po Bordově smrti. Jeho stavba začala roku 1775 a měla být nejdůležitější odpočinkovou stavbou Mexického centra s patiem o velikosti Zócala malé mexické vesnice.

________________
Prameny:
José de la Borda, benefactor de Taxco od Sofie Mireles Gavito, http://www.lavozdelnorte.com.mx/seminario/2013/11/24/jose-de-la-borda-benefactor-de-taxco/
Http://www.lajornadaguerrero.com.mx/2010/06/13/index.php?section=opinion&article=002a1soc
https://es.m.wikipedia.org/wiki/Jose_de_la_Borda

Hernán Cortés

22. dubna 2017 v 20:02 | Demorales
Bývalá Hacienda pramínek (Ex-Hacienda del Chorrillo) - pojmenovaná podle vody padající ze skály po její pravé straně, která je divokým vodopádem jen během dešťů letních měsíců, ale po zbytek roku je slabým pramínkem, který zkrápí kamené stěny přilehlé hory - je dnes sídlem Edukativního centra pro výuku cizinců při Mexické národní univerzitě (Centro de Educacion para Extranjeros CEPE - UNAM) a zárověň regionálním centrem Národní školy plastických umění (Escuela Nacional de Artes Plásticas ENAP - UNAM).
Její vznik je ale datován do roku 1528. Založená byla Cortésovými vojáky, kteří v Taxku po vzoru domorodců hledali vzácné kovy. Je tedy nejstarší haciendou k těžení stříbra a jiných kovů postavenou Španěly na území Nového světa a tím je také nejstarším stojícím komplexem budov Taxka. Postavená blízko vodního toku sloužila k oddělování kovů, jejich skladování a exportování k dalšímu zpracování. Součástí Ex-haciendy je i částečně dochovalý akvadukt z roku 1534, jeden z jehož oblouků je jakousi vstupní branou města. I když město začíná o několik desítek metrů dříve, vždy jsem se cítila uvnitř města až po projetí oblouku, jako by ten byl součástí hradeb, které město chrání.
Sama Ex-hacienda je postavená, stejně jako ostatně celé město, do vrchu. Jednotlivé budovy jsou spojeny schodišti a obklopeny bohatou tropickou zelení. Bílé, vápnem natřené zdi se střídají s odhalenými černými kameny, které pamatují ještě předhispánské pyramidy. V místnostech pobývali první španělští vojáci a pravděpodobně na některé ze svých výprav i samotný Hernán Cortés, který si postavil svůj guvernérský palác v nedalekém městě "věčného jara" , v Cuernavace.

Hernán Cortés Monroy Pizarro Altamirano, markýz Oaxakeňského údolí, je velmi zajímavou postavou světových dějin. Narodil se v roce 1485 v Medelínu, Corona de Castilla ve Španělsku a zemřel 2.12.1547 v Castilleja de la Cuesta, taktéž Corona de Castilla, Španělsko.
Šlechtický synek s velmi dobrodružnou povahou byl po matce vzdáleným bratrancem i jiného slavného dobyvatele, pkořitele Incké říše, Franciska Pizarra.
Cortés se z pověření místodržícího ostrova Hispaňola Diega Velázqueze vypravil v roce 1519 prozkoumat pobřeží Yucatánu, o kterém informovaly již předcházející výpravy. Cortés ale nacházel pobřeží opuštěná případně jen ojedinělé nepřátelské indiány, které po zajetí vysílal se vzkazy k jejich náčelníkům se žádostí o jednání. Nesporný diplomatický talent Cortése celé výpravě brzy zajistil přijetí domorodých kmenů, ochranu a podporu na cestě podél pobřeží a následně dále do vnitrozemí. K dorozumívání s Mayskými obyvateli mu výborně posloužil znovu nalezený ztroskotanec Geronimo de Aguilar, který strávil 8 let v Mayském zajetí, a také indiánka Malinche, která ovládala jak mayské dialekty tak aztécký náhuatl. Při každém vylodění Cortés indiánům oznamoval, že je přišel zachránit a osvobodit, že od nynějška jsou vazaly mocných králů Španělska a musí přijmout křesťanskou víru a samozřejmě sloužit svým španělským vládcům. A tady mocně zapůsobila legenda o Quetzalcoatlovi, starém bohu s bledou tváří a vousy, učiteli, který indiány naučil všechny jejich moudrosti a pak i se svými věrnými odplul na lodích přes širý oceán. Jeho žáci ho prosili, aby neodplouval nebo alespoň aby je vzal sebou, na což Quetzalcoatl odpověděl, že se jednou vrátí a oni budou opět jeho služebníky. Tato legenda musela být v lidech hodně hluboko zakořeněná, jak jinak si vysvětlil rychlost a nevratnost podrobení tak mocného a bojového národa, jakým Aztékové nesporně byli, jen hrstkou španělských dobrodruhů.
Španělé tedy nebyli, jak by se mohlo zdát, jen na objevitelské výpravě. Byli to válečníci, kteří přišlí dobýt, podrobit a v jejich myslích asi i opravdu osvobodit trpící barbary od tyranie Moctezumovy říše a jejích krvavých rituálů, změnit barbary v sloužící služebníky křesťanského boha a jeho evropských poddaných. Jak sám Cortés píše ve druhém dopisu Španělské koruně: "... A také si pamatuji, že jsem se nabídl, co se týče požadavků tohoto Pána (rozuměj Moctezuma) a mnohem více,než by bylo možné, protože jsem slíbil Vaší jasnosti, že ho zajmu nebo zabiji nebo pokořím Královské koruně Vaší milosti. A s tímto úkolem a požadavkem jsem vyrazil z města Cempoal, které jsem pojmenoval Sevilla, 16.srpna, s patnácti jezdci na koních a třemi sty pěšími vojáky, tak nejlépe válečně odděnými, jak jsem jen mohl, a čas mi dal za pravdu. I zanechal jsem ve městě Pravdivého kříže (Vera Cruz) stopadesát mužů se dvěmi jezdci, aby pokračovali v opevnění, které jsem započal. ..." (překlad Demorales)
Po cestě na Tenochtitlán, hlavní město Aztécké říše, Cortés vytvářel spojenectví se silnými kmeny. V Cholule, druhém největším městě centrálního Mexika (dnes malé vesnici poblíž města Puebla), nechal zmasakrovat 1000 shromážděných neozbrojených indiánských hodnostářů, proto aby si, podle jeho vlastních slov, zaručil loajalitu spřátelených kmenů a respekt Aztécké nobility. 8.listopadu 1519 se setkal s Moctezumou, který mu umožnil vstup do města. Sled událostí pak vedl k rychlému pádu mocného imperia, datovanému k 13. srpnu 1521.

Cortés byl ale nejen úspěšný vojensky a diplomaticky, nýbrž i velmi plodný jako muž. Z pěti nemanželských ale legitimizovaných dětí byly čtyři počaty s domorodými ženami. Jeho první syn Martin s osobní překladatelkou Malinche, dcera Leonor s dcerou aztéckého panovníka Moctezumy. Proto jsou i Cortésovi děti považovány za jedny z prvních mestizských dětí nového mexického národa.
Cortés sám si nechal vybudovat, v roce 1526, dodnes stojící palác ve městě Cuernavaca, odkud vládl Mexiku jako královský místodržící a Markýz Oaxakeňského údolí. Sem v roce 1529 přivedl svoji druhou legitimní ženu, španělskou šlechtičnu Doňu Juanu de Zúňiga, která více odpovídala jeho statusu a která mu porodila dalších 6 dětí. Tituly a bohatsvtí po něm zdědil jeho syn z tohoto manželství, taktéž Martin.

Ač byl Cortés v mnoha očích velmi úspěšným a bohatým mužem, kterého celý život provázela štěstěna, sám se považoval za nedoceněného Španělskou korunou a až do konce života hledal větší ocenění. Zemřel ve Španělsku, daleko od své rodiny, svých držav a svého amerického bohatství.
 




Guerrero - válečník

17. dubna 2017 v 20:13 | Demorales
Svobodný a svrchovaný stát Guerrero, jak zní jeho oficiální název, je jedním z 31 států Spojených států mexických a spolu s Federálním distriktem tvoří 32 federálních entit Mexika. Hlavním městem je Chilpancingo a největším a asi i nejznámějším místem pobřežní Acapulco. Stát se nachází na jihozápadě Mexika a hraničí se státy Michoacán, México, Morelos, Puebla a Oaxaca, a na západě s Tichým oceánem. Počítá se, že má přes tři a půl milionu obyvatel soustředěných hlavně v několika větších městech.
Nedávno jsem hledala jméno otce meztické populace, jak je nazýván španělský námořník počátku 16. století Gonzalo Guerrero a dostala jsem odpověď, že podle něj byl stát Guerrero pojmenován.
Tak takhle ne! Stát Guerrero je nazván podle Vincenta Guerrery, druhého mexického prezidenta. Tím je také jediným mexickým státem pojmenovaným po prezidentovi. Vincente Guerrero se vyznamenal v Mexické válce za nezávislost z počátku 19. století. Určitě zajímavá osobnost, ale když už jsem zde zmínila Gonzala Guerrera, otce prvních rozpoznaných meztických dětí na americkém kontinentě, tak mi nedá rozepsat se o něm trochu více, i když s mým tématem slavných osobností v Taxku nemá vůbec ale vůbec (až na jméno ovšem) nic společného. Ostatně Gonzalo je pro mě vedle doni Mariny, slavně neslavné Malinche, Cortésovy osobní překladatelky, milenky a matky jeho dítěte, jednou z nejzajímavějších osobností ranné španělsko-mexické historie.
V roce 1511 se plavilo 16 mužů a dvě ženy z Panamy do Santa Dominga. U po břeží Yucatánu loď narazila na písečný pruh a potopila se. Námořníci se sice zachránili na záchraných člunech, ale na Kubu ani Jamaiku, jak chtěli, nedopádlovali. Silný protiproud je hnal na pobřeží do té doby neobjevené pevniny. Místní Mayové je hned zajali a několik z nich skončilo na obětních kamenech. Ostatní v průběhu let pomřeli na různé choroby. V roce 1519, kdy u stejného pobřeží zakotvil Hernán Cortés se svojí dobyvatelskou armádou, už žili jen dva: Geronimo de Aguilar a Gonzalo Guerreo, známý též jako Gonzalo Marinero (Gonzalo Námořník), Gonzalo de Aroca nebo Gonzalo de Aroza. (Je fakt, že v té době ještě neexistovali tak dokonalé registry narození a tak vlastně nikdo moc dobře nevěděl, jak se jmenoval, nehledě na to, že se jména ještě v průběhu života různě upravovala. Vlastně i Hernán Cortés je veden ve vlastních dopisech španělským vládcům někdy jako Hernán, jindy jako Fernando nebo Hernando.)
Hernán Cortés znal legendu o bílých vousatých mužích žijících mezi indiány a počítal celkem správně, že to budou ztroskotanci s předcházejích objevitelských výprav. První pochytané indiány vybavil proto španělsky psanými dopisy adresovanými těmto bílým mužům. Počítal, že by jich mělo být sedm. Na dopis ale reagoval jen jediný a to jeden ze dvou v té době ještě žijících zajatců, Geronimo de Aguilar, který na ukradené kanoi doplul až k ukotvené lodi. Hernán dobře popsal svoji polohu, to ale nepřesvědčilo Gonzala.
Gonzalo si totiž za osm let strávených v zajetí dokázal vydobýt nejen svobodu ale i postavení výborného kmenového válečníka. Na rozdíl od Geronima, který byl mnich vázaný slibem sexuální abstence a své silné víry, Gonzalo přijal víru svého kmene, stejně jako přijal za ženu dceru náčelníka a stal se jedním z předních mužů svého nového lidu. Na žádost Geronima, aby ho doprovodil zpátky ke svým, odtušil, že nemůže opustit svoji ženu a své krásné děti ( v té době měl tři) a že si nedokáže představit, co by na jeho nový potetovaný a propiercingovaný zjev řekli křesťaňští krajané. Geronimo se tedy vypravil sám. Za dlouhá léta strávená v zajetí se naučil mayskému jazyku a spolu s doňou Marinou, která ovládala mayštinu a náhuatl, sloužili Cortésovi jako věrní tlumočníci při jeho cestě za dobytím nejbojovnějšího impéria Ameriky té doby.
Gonzalo Guerrero zůstal se svým kmenem a věrně až do své smrti kolem roku 1536 bojoval po jeho boku a boku ostatních kmenů proti nenasytným španělům.
Cortés se brzy dozvěděl, že za mnohými mayskými vítězstvími stojí trénink Gonzala Válečníka. Proto vydal příkaz tohoto zajmout, což se ale nikdy nepodařilo. Nahé potetované tělo španělského válečníka bylo nalezeno mezi mrtvými po bitvě mezi španěly a Cicumbou u města Ticamaya v dnešním Hondurasu, v roce 1536, i když některé prameny uvádějí jeho smrt již před rokem 1532.

The Sun Mexica

15. dubna 2017 v 10:57 | ZK

Cuauhtémoc

13. dubna 2017 v 21:06 | Demorales
36 km jihozápadně od Taxka se nachází malá osada o asi dvou a půl tisíci obyvatelích, nazývaná Ixcateopan de Cuauhtémoc. Ukrytá v těžce přístupném terénu hor, spojená jen s okolními vesnicemi, známá je nejen kvůli mramorem z blízkých lomů dlážděným ulicím, ale hlavně kvůli své, i když možná jen domnělé, spojitosti s posledním mexickým tlatoani Cuauhtémokem.
Pod základy vesnického kostela byly v roce 1949 objeveny kosterní pozůstatky přisuzované právě legendárnímu aztéckému vládci. O místě jeho posledního odpočinku v Cuauhtémokově rodném Ixcateopanu informovaly již dříve objevené rukopisy ze 16. století. I když je o pravosti jak zmíněných spisků tak i vlastních ostatků u odborné veřejnosti hodně diskutováno a jako místo narození se uvádí spíše hodně vzdálený Yucatán, místní lidé v tuto legendu pevně věří. Připomíná ji ostatně i Cuauhtémokova vzpřímená socha stojící na vrcholu menší pyramidy, od Taxkenského sochaře Francisca del Toro, u vjezdu do vesnice.
A i když se chci v tomto blogu zabývat osobnostmi, které Taxkem přímo prošly, a neexistuje žádný důkaz o pobytu Cuauhtémoka, přesto si ho dovolím sem zařadit, jelikož jsem legendu o jeho zrození slýchala nesčetněkrát, když mi místní obyvatelé ukazovali vzdálený vrchol, za kterým se zmíněná vesnice měla nacházet. A tak si mohu představovat, jak Taxkem projížděl na svých cestách do a z hlavního města, jak kontroloval stříbro těžené již tehdy v těchto krásných horách.
NIkdy jsem v Ixcateopanu nebyla, to přiznám. Francisco mě sice několikrát zval a já chtěla jeho sochu vidět na vlastní oči, ale ostatní mě spíše zrazovali od návštěvy divokých hor.
Ale zpátky ke Cuautémokovi. Jeho jméno v náhuatlu znamená "orel, který slétl" ("águila que descendió"). Narodil se někdy na přelomu 15. a 16. století, některé prameny uvádějí rok 1498, jiné 1502. Jeho otcem byl Ahuitzol a bratrancem nechvalně proslulý Moctezuma.
Aztécký vládce nebyla funkce dědičná, nový tlatoani se vybíral z okruhu vysoce postavených privilegovaných a většinou nastupoval do funkce ve středním věku. Po smrti Ahuitzola se stal vládcem nerozhodný Moctezuma, který přivítal v Tenochtitlánu, hlavním městě aztécké říše a dnešním Mexiku, španělského konquistadora Hernána Cortese. Psal se rok 1519 a dobyvatel Cortés mnohými považován za navrátivšího Quetzalcoatla, starověkého boha učitele, objevuje obrovskou říši a hledá své El Dorado. Po náhlé Moctezumově smrti i smrti jeho následníka Cuitláhuaka, se na trůnu objevuje mladinký Cuauhtémoc známý svými velmi razantními názory na španělské dobyvatele. Cortés vyhnaný z Tenochtitlánu sbírá spojence a připravuje se na rozhodující bitvu. Také Cuauhtémoc se snaží získat spojence, kteří ale kvůli dlouhotrvající nadvládě krvavými rituály známých aztéků podpoří raději nově příchozí vojáky. Cuauhtémoc je zajat a následujících pět let stráví jako částečně privilegovaný zajatec španělů. Během konečné bitvy o Tenochtitlán se ztrácí slavný zlatý aztécký poklad a ani opakované mučení nedokážou z Cuauhtémoka dostat jeho lokaci. Poslední tlatoani méxica umírá rukou Cortésových vojáků v roce 1525 jako odsouzenec za domnělou přípravu povstání.
Jeho ostatky pak byly podle legendy tajně převezeny do Ixcateopanu. A i když pozdějším výzkumem v 7O. létech minulého století bylo prokázáno, že nalezené kosti jsou mnohem mlatšího data a pochází od několika různých lidí, legenda o místě posledního odpočinku Cuauhtémoka mezi lidmi žije dál a láká turisty do tohoto exotického místa.

Taxco de Alarcón

30. března 2017 v 20:46 | Demorales
Taxco nebo Taxco de Alarcón, jak zní celý jeho název, je příkladem města adaptovaného na přirozený terén místa, kde se nachází. Rozkládá se převážně na kopci Atache s nadmořskou výškou 1752 metrů nad úrovní moře, ve střední části horského pásma Západní Sierry Madre na okraji Transversální neosopečné osy. Situovaný na severu státu Guerrero, leží 170 km jihozápadně do hlavního města Mexika, 36 km od nížinné Igualy a 125 km od Chilpancinga, hlavního města státu Guerrero.

Stát Guerrero má sám o sobě zajímavý název. Guerrero ve španělštině znamená bojovník a traduje se, že i název stát dostal podle nepodrobitelných kmenů, kteří úspěšně vzorovali jak aztéckému impériu, tak i později španělským dobyvatelům.

Taxco bylo již od nepaměti místem, kde se těžil cín, stříbro a zlato. Původní vesnice, v aztéckém jazyce nahuátlu nazývaná Tlachco, neboli "místo, kde se hrají míčové hry", se nacházela asi 10km na jih v místě, které je dnes známé jako Staré Taxco (Taxco el Viejo). Ve dvactých létech 16. století první španělští dobyvatelé poměrně brzy zjistili důležitost tohoto místa a začali v okolních horách otevírat doly. Místní indiáni Tlahuicas totiž odváděli aztéckému vládci Moctezumovi desátky v podobě cínových plátků. Cortézovi se cín náramně hodil, smíchaný s mědí byl určen na výrobu kanonů. Ale španělé také věděli, že kde se nachází cín, jsou i další kovy mezi nimi i stříbro a zlato. Proto v roce 1522 Cortézovi vojáci zabrali místní důl zvaný Králův šašek (El Socarón del Rey). Tím začíná obydlování Bermechského vrchu a vznik dnešního Taxka, který se datuje k roku 1528 pod názvem Nové Taxco (Taxco el Nuevo).
Vedle dolu Králův šašek (El Socarón del Rey) začali španělé otevírat další doly v místech, kde nacházeli hledané kovy. V místech těchto dolů začala vznikat první osídlení, která se později začala propojovat. Každá z těchto osídlení se časem měnila v městské čtvrti, každá s vlastním kostelem, který mnohdy dal čtvrti i název. Tato zprvu oddělená osídlení byla vzájemně propojena silnicí, která byla v počátcích své existence zvaná Královská cesta (Camino Real) a spojovala Taxco s hlavním městem Mexikem. Od této silnice, dnes nazývané Ulice Benita Juáreze (Calle Benito Juárez) se město postupně rozvíjelo oběma směry nahoru i dolů, z kopce i do kopce, přizpůsobujíc se členitému terénu. Těžká dostupnost tohoto horského města pomohla zachovat jeho historickou a architektonickou jedinečnost až do počátku 20. století. V roce 1927 byla inaugurována silnice spojující Mexiko s Acapulkem, jejíž část tvořila původní Královská cesta vedoucí do Taxka. Propojení středu republiky s pobřežím přivedlo do Taxka větší množství turistů, z nichž mnozí se zde usadili na trvalo a významně ovlivnili tvář a historii města

Taxco je pitoreskní městečko, které se svými mnohdy velmi strmými uličkami šplhá do kopce a padá do údolí. Ulice jsou nepravidelné, dlážděné tmavým a zdobené bílým mramorem, tvoříc tak různé obrazce a zodiakové symboly. Centrem města je Bordovo náměstí (Plaza Borda) obyvately nazývané, stejně jako centrální náměstí i v ostatních latinskoamerických městech, Zócalo. Na severu náměstí stojí monstrózní Bordův dům (Casa Borda), jedna z nejstarších budov města sloužící nyní jako kulturní centrum. Na východní straně Zócala se rozkládá kostel Svaté Prisky a Svatého Sebastiana. Barokní stavba z růžového kamene postavená v 18. století je největším kostelem města a dominantou viditelnou ze všech stran. Za kostelem Svaté Prisky je muzeum Williama Spratlinga, které obsahuje víc jak 200 archeologických a stříbrařských artefaktů z osobní sbírky tohoto významného Tazkenského přistěhovalce.
Humboltův dům (Casa Humbolt) hostí sbírku koloniálního umění, mnohé exponáty vlastnil sám José Borda.
Na severní straně města se rozkládá Ex Hacienda del Chorillo, pojmenovaná podle blízkého vodopádu. Hacienda byla postavená přímo Cortézovými vojáky a je nejstarší budovou v městě. Zde byly počátky španělské těžby cínu a stříbra, který Taxco proslavil. Část jejího akvaduktu z roku 1534 je stále udržována a tvoří jakousi vstupní bránu při příjezdu do města ve směru od hlavního města.
Za Ex Haciendou se nachází místní lanovka, která vede až na vrchol protiležícího Monte Taxca ke stejnojmenému hotelu. Za hotelem se nachází golfové hřiště a bývalá přistávací dráha, která byla ve snaze zabránit leteckému pašování drog vojsky vytrhána. Její zbytky dodnes zejí jako otevřená rána na konci jemně zeleného golfového trávníku.

V roce 2002 byl nad městem vztyčen pětimetrový Kristus, který svýma roztaženýma rukama objímá a chrání celé město.

10 km od Taxca se nachází původní osada Staré Taxco (Taxco el Viejo), kterému dnes dominují rozsáhlé ranče, Ranč Williama Spratlinga a Castillův ranč, oba otevřené turistům dychtícím po divoké přírodě, koloniálním umění a historii stříbrařské tradice regionu.

Taxco de Alarcón bylo národní vládou prohlášeno v roce 1993 "Zónou historických památek". Kostel Svaté Prisky a Svatého Sebastiana byl v roce 2001 vyhlášen "Kulturní památkou UNESCA" a konečně v roce 2002 bylo celé Taxco Ministerstvem pro turismus vyhlášeno "Magickým místem".

_____________________________________________________
Použité prameny:
Městská a morfologická analýza Taxka de Alarcón, Gro. (Análisis urbano y morfológico de Taxco de Alarcón, Gro.) z roku 2012 od autorů Andrea Babini Baan, Osbelia Alcaraz Morales, Jesús Hernández Torres, Agustín Carlos Salgado Galarza

Taxco

23. března 2017 v 20:33 | Demorales
Do Taxca mě spíš jak toulavé boty dostrkal sám osud, toto horské městečko totiž nebylo ani cílem mé cesty ani jednou z plánovaných zastávek.
Kodrcavou cestu autobusem mezi nížinnou Igualou a mnohem výše položeným Taxkem jsem strávila na záchodě. Ostré zatáčky v nepřetržitém stoupání byly pro můj žaludek nepřekonatelné, byly nejhorší z celého Mexika, a tohoto stavu jsem se nezbavila při žádné z mých cest v následujících čtyřech letech.
Vystoupila jsem z autobusu a stála v samém středu obrovského mraveniště. Přede mnou se zvedaly do výše někde oprýskané, jinde bíle obílené domy; poskládané jeden na druhém vršily se skoro až do nebes. Stále ještě slyším ten zvonivý ruch lidí pobíhajících v organizovaném chaosu, troubení aut jedno na druhé, výkřiky pouličních prodavačů, štěbetání všudypřítomných ptáků a kňučení pouličních psů, kteří se tu a tam připletli někomu pod nohy. Stála jsem tam v ranním slunci s krosnou na zádech a s údivem pozorovala nečekanou krásu tohoto koloniálního horského městečka. Zamilovala jsem se na první pohled, na první poslech, na první pocit.
Taxco na mě vždy působilo tak, jako by se v něm sbíhaly nitky z celého světa. Cesty, které přiváděly nekonečné davy lidí dychtících po neopakovatelných zážitcích, hlubokých přátelstvích a kreativním prostředí. A opravdu, ti, kteří sem přijeli, v mnoha případech zůstali natrvalo nebo se následně vraceli v pravidelných intervalích. Kosmopolitnost tohoto místa byla a je duchem, jenž je cítit v každém koutě, v každém domě i té nejužší a nejtmavší uličce. Ulice jsou dlážděné mramorem z nedalekých lomů, historické budovy pamatují první Cortésovy vojáky a jejich zdi tvoří kameny z rozebraných aztéckých pyramid. Za každým člověkem je nějaký příběh a já jsem vždy napjatě poslouchala vyprávění o lidech i těch dávno již mrtvých, kteří formovali toto město; účastnila jsem se filozofických debat v setmělých atriích restaurací i na terasách zalitých ranním sluncem s výhledem na vzdálené vrcholky hor, pozorovala divoké oslavy zpestřené barevnymi nočními ohňostroji a byla součástí setkání moderních umělců.
Taxco obejmulo svou přátelskou náručí každého, od prezidentů a politiků přes herce, zpěváky, malíře, sochaře a další přistěhovalce. Obejmulo i mě a tak, aby se příběhy dávno minulé neztratily v proudu času, rozhodla jsem se je zde zachytit v chronologickém pořadí. Ne vše, co zde uvedu musí být nutně 100% historicky správné, základem budou mé vzpomínky a vyprávění blízkých osob doplněné o veřejně dostupné informace. Chtěla bych se zde pokusit vytvořit obraz o místu, tak jak jej nosím v srdci. Snad se mi to podaří.

Kam dál