Kamarád

3. června 2012 v 20:54
"A zhulíme se, a budeme chlastat…"
"…a čůrat z terasy…"
"Ne, čůrat prosím ne!" smál se Emanuel a hravě se snažil vlastním tělem chránit přístup k terase.
"Culat? Co je culat?" ptala se zmateně malá Korejka, což vyvolalo další salvu smíchu. Emanuel si sáhl do rozkroku a naznačil vykonávání vlastní potřeby.
"Culat..chichichi," opakovaly trojhlasně malé Korejky a huhňaly si do dlaní, které jim překrývaly ústa.
Malou zídku terasy zdobily papírové lampióny se zapálenými svíčkami a společně s jedním slabým světlem byly jediným osvětlením teplé noci. Na stole stály poloprázdné plastové kelímky a Mário do nich právě doléval vlažné pivo.
"A vy v Koreji mluvíte taky Japonsky, že jo?" ptal se zvídavě fotograf.
"Japonsky cist a psat", pokyvovaly hlavou studentky.
"Já umím taky trošku japonsky", pokračoval Emanuel.
"Oooh..japonsky... oooo" kývaly hlavou a v údivu otevřely do kulata své oči i ústa
"No jo, já umím věcí...", mnohoznačně se zašklebil Eman.
"Ty vážně umíš japonsky?" zeptal se překvapeně Rodrigo.
"Jooo, umím říct jak se jmenuju!" ukázal na sebe, obřadně se uklonil a s vážnou tváří pronesl: "Emanuel san, chentaj, šooó chentaj."
Korejky přivřely v úžasu svá šikmá očíčka a pak se rozesmály nervozním smíchem. Naklonily se jedna k druhé, semkly se v jakési soudružnosti a něco si mezi pochichtáváním šeptaly v rodné řeči.
Emanuel se zalíbeně díval na pozdvižení, které způsobil, a pak se naklonil k nic nechápajícímu rodrigovi a s Úsměvem mu vysvětlil:" Emanuel san znamená pan Emanuel a chentaj je perverzní. Šóóó chentaj …Velmi perverzní." a za zvuku rodrigova hlasitého smíchu se otočil zpátky na asiatky a zopakoval:" chentaj, šoooó chentaj."
Rafael ho zezadu přátelsky poplácal po zádech: "Hele, perverzní Emane, my tady s Gerti už půjdeme."
Emanuel pozdivhl obočí a zhluboka si povzdychl: "já tady bavím společnost, jak jsem perverzní, ale Rafael bude mít vášnivou noc."
Čekanka se lehce začervenala a při polibku na rozloučenou mu zašeptala do ucha: "Třeba taky nějaká padne."
Před zadním vchodem v tmavé neosvětlené Palmové uličce už na ně čekal Winky. Medový labrador vrtěl ocáskem už od chvíle, kdy na schodech slyšel kroky a chrastění klíčů, a když se Rafael objevil, s láskou na něj skočil a začal ho olizovat.
"Winky přestaň", odháněl ho od sebe na oko nahněvaně malíř, ale stejně láskyplně ho poplácával po jemné srsti. Pak vzal Čekanku za ruku a společně se vydali do teplé noci.
Frída se k němu přibližovala pomalým kočičím krokem, už cítil dotyk jejích dlouhých vousů, které ho šimravě škrábaly po bradě, a černý studený čumáček se nakláněl blíž a blíž k jemnému dotyku. Ale místo polibku ho, mrcha jedna, plácla packou přes pusu.
"Aaaaaaááá..."
Rafael vyskočil a rozespalýma očima koukal na křičící Čekanku. Obličej lemovaný světlými prameny vlasů byl zkřiven v odpudivém úžasu. Čekanka ječela a rukama se snažila zasáhnout překvapeného Rafaela. V tu chvíli to ucítil. Po krku mu to cosi sklouzlo k rameni, lechtavě sklouzlo. S odporem, rychlým pohybem ruky to odhodil. Náhle cítil lehké přistání na temeni hlavy. Prsty si prohrábl vlasy a odhodil masité tělíčko. Čekanka už nekřičela, seděla s rukou přes pusu a očima do široka otevřenýma. Rafael zaklonil hlavu a zvedl oči ke stropu. Jen tak tak uhnul dalšímu padajícímu tělíčku. Švábi!
"Co to je?" "Kde se tu vzali?"
Z malého otvoru mezi dřevnými trámy vylézal jeden brouk za druhým. Někteří se drželi stropu a pomalu se rozlézali do stran, jiní dopadali na místo, kde ještě před chvílí ležel on.,
"Potvory jedny…to snad ani není možný…" Rafael si nevěřícně promnul oči, hluboce odfoukl a naklonil se z postele. Na zemi ležely odhozené svršky a pod nimi jedna zapomenutá bota. Podal jí blondýnce se slovy: "a bij je!". Na stolku vedle postele byly včerejší noviny. Utrhl jednu stránku, zmuchlal ji a postavil se na postel. Ke stropu však nedosáhl. Seskočil na zem, z kouta vytáhl starý loďák naplněný dávno nečtenými knihami, položil ho na postel a na něj postavil židli. Pak se na tu podivnou konstrukci vydrápal a vrazil smotaný papír do díry v trámu. Švábi se rozeběhli na všechny strany.
"Na stole je lepidlo, nebo něco, silikon.. podej mi něco, ať tam ten papír drží."
Čekanka odběhla ke stolu, chvíli šmátrala mezi obrazy a barvami a pak vytáhla silikonovou pistoli.
Rafael bydlel v pronajatém bytě Ivonnina rozlehlého domu. Byt to byl zvláštní, spíš taková dlouhá nudle, spojující dva pokoje. Za dveřmi stál malířský stojan se schnoucím plátnem, stůl plný barev, olejů a štětců.. V pokoji, kde se jedné letní noci objevil nekončící proud migrujících švábů, si zřídil skladiště starých kufrů a schnoucích pláten. Ložnici přestěhoval do jediného obyvatelného pokoje na konci chodby. Byla to ložnice, obývací pokoj a kuchyňka v jednom. Na stěnách vysela modrá plátna podmořské Atlantidy, jejíž trosky úspěšně skrylo pěnící se moře, pod nimi mezi postelí a gaučem stály tři kytary, Rafaelova nová vášeň. Na kulatém stolečku v rohu zrestaurovaná retro televize a za ní starý počítač. Rafael měl rád svůj umělecký nepořádek a měl rád návštěvy početným přátel, kterým uvařil večeři a pak se společně rozvalili po gauči či posteli a trávili noci v hlubokých ezotericko uměleckých debatách.
Vedle Čekanky byl Rafaelovým nejbližším člověkem Emanuel, který se ale těchto debat nezúčastňoval, ani k nim vlastně ani nebyl zván, ježto ho většinou sama hloubka rozhovorů hluboce uspávala. Rafaelovy bílé vlasy budily respekt a vedle mladistvě vyhlížejícího fotografa, malíř vypadal skoro jako jeho otec. Když Emanuelovi tykali, tak k Rafaelovi se každý otáčel slůvkem: "Vy". Bylo to jistě také úctou, kterou budil jeho profesorský úřad, i když málokdo si už vzpomínal, že bývaly doby, kdy mladý Rafael škole řediteloval. On sám říkával, že se rád vymanil z obručí politikaření, a že život obyčejného učitele bez velké zodpovědnosti, i když s jistým slovem, které si pro své šediny vybudoval, mu dokonale vyhovoval. A i když se občas Rafael k Emanuelovi choval jako otec k dítěti, byl ve skutečnosti o nějaký ten rok mladší. Přesto nebo právě proto se ale ti dva měli upřímně rádi. Považovali se dokonce za nejlepší kamarády.
Když Emanuelovi zemřel otec, první komu volal byl Rafael. Rafael zrovna snídal s Čavou, jedním ze svých žáků, a neváhal, rychle zaplatil a s Čavou v zádech spěšně pospíchal do domu Pozemských rozkoší. Byl první, kdo objal zdrceného kamaráda a byl jediný, kdo mu nabídl své auto, mobil a peníze, aby mohl vyrazit na dalekou cestu do Tequisquiopanu, kde měl být ten den odpoledne jeho otec spálen.
Rafael pomáhal rád a Emanuel nebyl zdaleka jediný. Ale Rafael měl ještě jednu vášeň: hvězdy. Noční obloha ho přitahovala neodolatelnou silou. Za bezmračných teplých jarních nocí vyrážel na nedaleký vrchol Monte Taxca zaparkoval svúj postarší volkswagen na hotelovém parkovišti a šel po golfovém hřišti až k rozkopané přistávací dráze bývalého letiště. A pak v místě, kam už nedosahovala světla ani zvuky civilizace, natáhl se do trávy a pozoroval oblohu. Miliony hvězd rozesetých jako drobné diamanty na tmavomodrém hávu Nut, staroegyptské bohyně oblohy.
Čekanka už byla dávno zpátky ve své daleké vlasti a Rafael se cítil osamělý. Šel noční ulicí od Sotaventa k Zokalu. Kolem projížděly pozdní taxíky a každý druhý procházející profesora pozdravil. Na rohu Zókala stála osamocená Královna. Modré oči ji svítili slzami, které ale nekanuly. Blonďaté vlasy províval větřík a Královna stála s rukama pevně sevřenýma na prsou. Když spatřila přibližujícího se Rafaela, obličejem proběhla úleva a ústa se jí roztáhla v úsměvu.
"Co tady děláš, Královno? Tak pozdě v noci?" zeptal se profesor a všiml si, že se dívka lehce třese.
"My domluvili s Emanyuelem a už tu já stát hodinu a on nikde."
"A proč za ním nezajdeš domů?"
"Tam taky jsem byla a celý dům je černý a mlčenlivý a moje láska nikde."
"Teď si vzpomínám, myslím, že říkali něco o tom, že půjdou do Saschi."
"Saša?" nechápavě se zeptala Královna a své uslzené oči zapíchla do Rafaelových.
"Žádnou Sašu neznám!"
Rafael si sundal svetr a přehodil ho přes její ramena: "Pojď půjdem tam spolu."
Držel jí pevně kolem ramen a až teď cítil chlad, který z té křehké bytosti vycházel. Královna se k němu důvěřivě přimáčkla a spolu šli tmavou uličkou za kostelem Svaté Prisky. Ulička se prudce svažovala a pomalu rozšiřovala. Zahnuli doleva a zastavili před tmavým domem, přes jehož zavřené okenice probleskovalo tlumené světlo a bylo tlumeně slyšet hudbu. "Tak to je Sascha." Řekl profesor a zvedl hlavu. Nad vchodem vysela dřevěná cedule s černým nápisem BAR SASCHA. Rafael vzal za kliku, ale dveře byly zamčené. Zabouchal tedy. Nahoře v jednom okně se slabě pohnula záclona, ale nikdo nevykoukl.
"Emanyueli," zkusila zavolat Královna, ale také bez úspěchu.
"Myslím, že tě doprovodím domů." A Královna propukla v hlasitý pláč: "Ale domů nechtít, on už nemá rád…"
Rafael se krátce zamyslel a pak pomalu řekl: "Tak pojď se mnou, já ti něco ukážu."
Znovu Královnu objal a vedl ji ulicemi ke svému zaparkovanému autu.
"Kam pojedeme?"
"Nech se překvapit", usmál se profesor. Nastartoval vůz a vykličkoval úzkými uličky k Bulváru stříbrotepců. Po něm pak zamířil k severnímu výjezdu z města. Před poslední zatáčkou uhnul doleva a auto strmě stoupalo po svahu Monte Taxka. Zaparkoval na poloprázdném parkovišti, z kufru auta vytáhl deku a vzal Královnu za ruku. Vedl jí přes několik soukromých pozemků až na golfové hřiště a po něm dolů až tam kde se do daleka táhla černá šmouha bývalé přistávací dráhy, roztrhané vojáky na kousky při posledním zátahu proti drogovým kartelům. Královna se nechala vést a s lehkým úsměvem pobaveně pozorovala, co má starý profesor za lubem.
Tam, kde skončily stromy, na čerstvě posečené trávě golfového hřiště roztáhl deku a sedl si na ní. Královna se posadila vedle a spolu se zadívali na hvězdnou oblohu.
"Tolik hvězd?" vydechla Královna překvapeně a zaklonila hlavu tak, že se pod ní ruce podlomily a ona spadla na záda.
"Jo, máš pravdu, v lehu je to mnohem lepší", usmál se Rafa a položil se vedle ní. Leželi vedle sebe a pozorovali noc. Tiskli se k sobě, aby zahnali vkrádanou zimu a Rafael ukazoval, jak se která hvězda jmenuje.
"A támhle padá hvězda…."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama