Leden 2014

A byla to vůbec láska?

20. ledna 2014 v 21:27
Seděla na schodech a rukou si podpírala bradu. Zamyšlený pohled směřoval bezcílně do prostoru. Vlasy jí v drobných kudrlinkách spadaly do obličeje. Nevšímala si jich. Poslouchala zvuk nedaleké ulice a dál čekala.
Po chvíli se ozvaly přibližující se kroky. Suriko zvedla hlavu a setkala se s Emanuelovým pohledem.
"Suriko, Co tady děláš?"
"Já čekat na Rodrigo."
"Ale holka, to asi není ten nejlepší nápad." potřásl hlavou fotograf a rukou si promnul bradu.
"Tak jestli chceš, pojď se mnou dál."
Japonka se usmála a vyskočila ze země. "Ty víš, kdy Rodrigo přijít?" dychtivě se zeptala.
Emanuel z kapsy vytáhl klíče na dlouhém řetězu a zastrčil jeden do zámku.
"Snad brzo.." podržel jí černé kovové dveře, a když dívka jimi prošla, znovu je zamčel.
Schodiště uvnitř domu bylo tmavé a zatuchlé. Pomalu stoupali do patra, které fotograf sdílel spolu s Rodrigem.
Suriko se usadila do plastové židle na terase a zadívala se směrem do údolí plném drobných bílých domků. Na obzoru se zvedaly vysoké hory a pohled na ně jí fascinoval. Slunce příjemně hřálo a z kuchyně se linula vůně teplé kávy.
"Dáš si kafe?"
"Ano." odpověděla Suriko a nervozně si poposedla.
Emanuel za chvíli vyšel se dvěma šálky horké kávy. Položil je na bílý plastový stůl a posadil se naproti dívce. Z kapsy u kalhot vytáhl trs trávy a na červeném tácku, který chvíli před tím sundal z parapetu, ho začal pomalu rozebírat. Drtil drobné lístky na ještě drobnější kousky, skoro až prach a potom opatrně vybíral tvrdá semínka. Čas od času se pozorně podíval na dívku naproti, ale dál tiše balil cigaretu.
"Ja Rodrigo chtěla vidět," protrhla mlčení Suriko.
"No, on teď není doma, a vlastně ani nevím, kdy se vrátí. Ale můžeš tu klidně na něj počkat."
A Manu neřekl, že Rodrigo nebyl doma už od včerejška a že ho ráno viděl vycházet z přízemního bytu malé basky Ley.
"Jak jde škola?"
"Dobrý, já mluvit líp."
"To slyším," usmál se na ní povzbudivě. "Chceš pustit hudbu."
Suriko pokývala hlavou a Emanuel se zvedl, aby vložil CD do přehrávače.
"Nebude Ti vadit, když teď budu chvíli pracovat? Ale chovej se tady jako doma!"
Dívka zavrtěla hlavou a fotograf se zvedl a odešel do své pracovny k počítači a neodmyslitelnému Photoshopu.
Suriko zavřela oči a vychutnávala teplé paprsky slunce na své tváři. Poslouchala hudbu a byla ráda, že nesedí na studených schodech.

"Neblbni, to jsi fakt udělal?!"
"Kdybys viděla, jak se tvářil! Jak nabubřelej kakabus."
"Jak Sponge Bob!"
Rodrigo se mohutně rozesmál. "Tos teda trefila. Kam Ty na ty hlášky chodíš?"
Hlasitý smích se přibližoval. Suriko zbystřila a napřímila se v židli.
"To víš, s Tebou mi to jde samo."
"Tobě jde se mnou víc věcí!"
Dupot na schodech sílil. Bouchly dveře a dovnitř se vřítil Rodrigo v objetí s malou baskou.
"Manu, uvař kafe!" zakřičela Lea.
"Manu, ubal čouda!" přidal se Rodrigo a oba se tomu hlasitě zasmáli.
Emanuel vyskočil a rychle vyrazil k terase, kde se najednou rozhostilo podivné ticho.
Suriko stála jako solný sloup a nevěřícně koukala z Rodriga na Leu a z Ley zpátky na Rodriga.
Rodrigo civěl na Suriko a pak se otočil na Emanuela, jako by u něj hledal záchranu.
Jen Lea se vítězoslavně usmála a pohostině japonečku pozdravila: "Ahoj Suriko, dáš si s námi taky kafe?"
Po jejích slovech se dívka vzpamatovala, z očí ji vytryskly dvě horké slzy a ona rychle vyběhla z bytu.
Rodrigo se za ní díval a Lea se spokojeně posadila na japončino místo.
"Tak běž za ní!" pobídl fotograf Rodriga: "Nemá klíče!"
Rodrigo kývl a vyběhl za dívkou.
Doběhl ji o patro níž, kde bezradně stála u zamčených dveří.
"Nech mě, nesahej na mě." bránila se plačíc.
Rodrigo ji objal a její hlavu přimáčkl na svou hruď: "Ale co to je? Vždyť jsme byli domluveni až na zítra! Já Tě vůbec nečekal. Tak už neplač."
"Ale ona, ona a ty?"
"Co, Lea?" Rodrigo se rozesmál: "Vždyť je to kamarádka!" Naoko zvážněl: "Nemůžu si vyrazit s kamarádkou?"
"No jo, ale..."
"Ale nic, vypadáš jako bys žárlila. Ty žárlíš?"
"Nežárlím!"
"Ale žárlíš." Chytil její obličej do dlaní a zadíval se do hlubokých černých očí: "A moc Ti to sluší." Pak ji vzal kolem ramen a odvedl do svého bytu.

Lea slyšela kroky na schodech a vzápětí klíč ve dveřích Rodrigova bytu. Nechápavě se podívala na fotografa: "To snad nemyslí vážně! On si ji snad vede do bytu?"
Emanuel pokrčil rameny a jako by omluvně pronesl: "On jí jen utěšuje."
"Utěšuje!" vyskočila baska rozlobeně.
Emanuel ji chytil za ruku a stáhl zpátky: "Na, potáhni si," podal ji cigaretu. Lea se na ní zadívala a pak ji stiskla svými prsty. "Uvař mi kafe, ne?"

Franciscova noc

14. ledna 2014 v 22:03
Cesta vedla podél nízkých domků strmě do kopce. U poslední lampy končilo dláždění ulice a dále pokračovala jen prašná cesta s výmoly.
"Sakra, zase díra! Už by to tu mohli spravit," přerušil ticho Rafael a upřeně se díval přes své brýle a přední sklo auta.
"Pojedeme ještě dlouho?" ozvala se slabě dívka na sedadle vedle.
"už jsme skoro tu. Ten plot nalevo patří Pančovi." Na sekundu odtrhl pohled z cesty a podíval se na Královnu: "Co jsi řekla Emanuelovi?"
"Pravdu, že jedu za Franciscem," pokrčila rameny a pak se lehce usmála: "a že jedu s tebou a že na mě dáš pozor a v pořádku mě vrátíš domů."
"Netuší něco?"
"Ne, nemyslím."
Plot skončil a Rafael zatočil doleva.
"Teď projedeme potok."
"Potok?"
Auto se sklonilo a sjelo do do širokého, ale mělkého potoku. Za vodou se zase začalo šplhat do příkrého kopce. Asi po sto metrech stál nízký domek s jedním oknem, ve kterém hořela svíčka.
Rafael zaparkoval před vchodem, zamkl auto a zaklepal na zavřené dveře.
Z druhé strany byly slyšet kroky a za chvíli se dveře otevřely dokořán. Ve slabém světle stál vysoký štíhlý muž s kudrnatými prokvetlými vlasy.
"Tak pojďte dál." Usmál se na Rafaela a podal ruku Královně. Ta ji stiskla a políbila Francisca na tvář.
"Ráda Tě vidím."
"Já Tebe také." Zašeptal jí do pod pramínek vlasů do ucha.
Vstoupili do dřevem vykládané místnosti. Vprostřed stála béžová pohovka a před ní opřené ve stojanech 2 kytary. Po pravé straně byl barový pult, ke kterému se Francisco hned postavil.
"Dáte si cuba libre?"
"Mě s ledem." Požádal Rafael.
"Mě také." Přidala se Královna a usadila se na pohovku.
Rafael si zapálil doutník a začal prohlížet kytary.
"Tuhle máš novou, co?" ukázal na černé lesklé tělo nástroje. "a dvánácti strunka!"
"Zrovna jsem si ji přivez z Mexika. Ještě není ani naladěná. Chceš ji zkusit?"
Francisco mu podal sklenici s pitím.
"Radši si ji nejdřív nalaď, já si mezitím půjčím tu druhou."
"Pancho, ukázal bys mi svoji dílnu?" zeptala se nesměle Královna.
"Ale to víš, že jo. Tak se nejdřív trochu napij a pak se půjdeme podívat."
Rafael položil kytaru a otočil se na dívku: "Takovej ateliér, jako má Francisco, jsi ještě neviděla. Pojď,"
Nabídl jí ruku. Dívka se chytla a nechala se zvednout s pohovky. Všichni tři prošli dveřmi, které se skrývaly v koutě pod dřevěným schodištěm, a vyšli do černé noci, jen sporadicky osvětlené několika lampami. Stupňovitá zahrada kopírovala přírodní svah kopce a cestička vedla na šikmo z jednoho polootevřeného přístěnku do druhého. Pod dřevěnou střechou stály rozpracované sochy rozličných velikostí. Samotnou cestu zdobilo několik prehispánských sošek. V posledním největším ateliéru, v jehož přední části protékal potok, stála dvoumetrová mosazná hlava Juana Ruize.
"Tady na tomhle teď pracuji. Je to socha pro město. Odhalená by měla být za tři měsíce, jestli to stihnu."
"Vždyť už je hotová, nebo snad ne?" zeptala se dívka s údivem v hlase.
"Ještě nějaké dodělávky. Tady nahoře mi to trochu prasklo, tak to buď půjde spravit, nebo to musíme celé přetavit. Tak co, jak se ti tu líbí?"
"Krásné, opravdu, a ty sochy taky."
Francisco se usmál: "Chcete vidět hvězdy?"
Královna se s údivem otočila, na něco naráží?
Francisco se natáhl ke stěně přístřešku a zmáčkl vypínač. Všechny lampy v zahradě zhasly a zůstala jen černočerná noc s oblohou plnou zářivých hvězd.
"Tohle je na mém ateliéru to nejkrásnější!" Tiše pronesl.
Rafael si Královnu k sobě přitáhl a políbil ji ze zadu na krk. Dívka se o něj opřela a zaklonila hlavu.
Ani světýlko z blízkého města neproniklo přes hustou hradbu divoké zeleně, která tvořila přirozený plot kolem ateliéru.
"Je tu krásně," zasnila se Královna: "ale bála bych se tu takhle sama! Pojďte dovnitř."
Francisco se zasmál a rozsvítil světla. Rafael se odtáhl, ale ne dostatečně rychle, aby si jeho blízkosti nevšiml sochař. Zvedl obočí, ale nijak situaci nekomentoval. I Rafael si byl vědom Franciscova pohledu. Usmál se na něj a vzal Královnu za ruku.
"Tak pojďte, zahrajem si na kytary."

Ranč

10. ledna 2014 v 21:45
Wolmar je tak netypické jméno pro Mexičana a stejně tak byl netypický i jeho nositel sám.
"Hallo, Wolmar!" Sabine náhle nadšeně vykřikla. Otočila jsem se za jejím hlasem. V davu lidí prodírajících se kolem narychlo zbudovaných stánků stál vysoký štíhlý muž. Dlouhé hnědé vlasy měl sčesané do culíku, jeden pramen mu zrovna vypadl a neposlušně se houpal přes obličej. Wolmar zvedl ruku a pomalým pohybem si pramen zastrčil za ucho. Tmavě zelené oči se smály na Sabine a ta se k němu drala přes neustupující dav.
"Wie geht es dir? Shon sehen dir!"
"Sabine, Ich bin so…. Und du?" objali se a políbili na tvář.
"Ich bin also gut." Sabine se otočila ke mně: "Zdenka, this is Wolmar. Wolmar, my friend from the Czech republic."
"Nice to meet you." Wolmar chytil mou napřaženou ruku, přitáhl si mě k sobě, až jsem ucítila jeho pevné svaly pod lehkou lněnou košilí, a políbil mne na tvář. Vousy měl jemné a oči tak hluboké.
Ani jsem se nestačila nadechnout a byl pryč.
"Sabine? Kdo to byl?"
"No přece Wolmar! Já se s ním seznámila včera." Rukama loupala zelená rajčata. Malá baculatá mexičanka jí podala igelitový sáček a Sabine do něj nabrala rajčata.
"Počkej. Kdo to je?"
"Je hezkej viď." Zasnila se, pak se rozhlédla kolem: "Co ještě máme koupit?"
"Avokáda."
"Jo, máš pravdu. Aguacates, por favor." Usmála se na na prodávající.
"Kolik jich chceš, senorita?" Malá baculatá indiánka nám ušpiněnýma rukama nabízela černá avokáda.
"Dej mi tři. Tři budou stačit?" otočila se na mě.
"Snad jo," pokrčila jsem rameny.
Pod modrou plachtou bylo horko. Modré igelitové plachty pokrývaly převážnou většinu stánků, zbudovaných každé pondělí na malém náměstí. Zeleninový a ovocný trh byl plný nakupujících a překřičujících se lidí. Dlažbu pod nohama pokrývaly slupky a roztrhané papíry. Dvě uličky stánků, horko a mezi nohama se proplétající psi hledající kde co na zub.
"A ten Wolmar, to je němec?"
"Ne, mexičan."
"Ale mluví německy moc dobře."
"Jo, on měl německou manželku, ale jinak je jen poloviční mexičan, po otci. Jeho máma je švédka, proto vypadá jak vypadá. "
"a mluví…?
"Mluví španělsky, anglicky, švédsky, německy a myslím, že se ještě uší náhuatl"
"Náhuahua…co?"
"Náhuatl…indiánskou řeč, řeč starých aztéků."
Sabine zaplatila a pomalu jsme scházely příkrou kluzkou uličkou k stanovišti taxíků.
Skřípení brzd a u kraje ulice prudce přibrzdil taxík. Z okénka se na nás smály Wolmarovy tmavě modré oči: "Kam jdete?"
"K maestru Javierovi. Ale nevíme, kde to je. Tady na papírku mám napsanou adresu." Sabine šátrala v kapse, ale to už Wolmar vyskakoval z auta. "Tak pojďte, máme stejnou cestu."
"Ale vždyť se tam nevejdeme." Namítla jsem při pohledu na brouka, kterýmu ještě ke všemu chybělo sedadlo vedle řidiče.
Wolmar se zasmál: "I pět by se nás sem vešlo."
Pokrčila jsem rameny a vlezla dovnitř auta. Usadila jsem se na sedadlo za řidičem, Sabine vedle mne. Wolmar vlezl na místo chybějícího sedadla a opřel se zády o zavřené dveře. "A cože jedete ke starýmu Javierovi?"
"Pozval nás na večeři. Budeme prý vařit nějaký staroaztécký jídlo, jako součást výuky předhispánské kultury, měly jsme koupit zelený rajčata a avokáda…" Sabine zvedla ruku se sáčkem, kde jsme měly koupenou zeleninu.
Wolmar se smál:"Jo, ale to si na něj dejte pozor. Já bych k němu do bytu nelezl!"
"Proč?" zeptala jsem se opatrně.
Wolmar zvedl obočí a vykulil na mě oči: "Bude Vás chtít znásilnit."
"A to snad ne!"
"Chacha…" Wolmar se smál vlastnímu vtipu.
"Javier je Javier, však ho poznáte. A, už jsme tady." Taxík zastavil. Wolmar otevřel dveře, vysoukal své dlouhé tělo ven a podal Sabine ruku. Když byla Sabine venku, Wolmar podal ruku mne. Byla jemná s dlouhými prsty. Chytla jsem se a nechala vytáhnout z té krabičky sirek.
"Cuánto es?" Obrátil se na řidiče.
"Doce." Wolmar zaplatil a chytl nás pod rameny. "Tak jdeme, nemůžu Vás přece nechat jít samotné do jámy lvové."
Pokrčily jsme na sebe se Sabine rameny a prošly brankou malého rudě natřeného domku.
"Už jste tady?" ozval se z terasy radostný hlas maestra Javiera.
"Javier!" hlubokým hlasem zakřičel Wolmar.
Javier okamžitě vyběhl z domu. "Que paso?"
Wolmar se smál zmatenému pohledu učitele, který si nás prohlížel. Pak mu podal ruku:"Hola Wolmar, co ty tady děláš?"
"Slyšel jsem, že dáváš soukromé hodiny, tak jsem se přišel taky něco naučit."
Javierovi se pomalu uvolnila tvář a ústa roztáhla do rezignovaného úsměvu: "Ty bys sám mohl dávat hodiny předhispánského umění. Děvčata," otočil se na nás: "Tento člověk je nejen výborný stříbrař, ale především skvělý lingvista. I nahuatl umí!"
"Nene", smál se Wolmar: "Ten se zatím jen učím."
"A kolika jazyky vlastně hovoříš?" zeptala jsem se.
"Španělsky, norsky, švédsky, anglicky, německy a učím se náhuatl."
"Teda," uznale jsem pokývala hlavou.
"A co se to teda dneska bude vařit?" otočil se Wolmar na Javiera.
"Pozval jsem děvčata na tradiční předhispánský tortilly se sýrem a guacamolem."
"Ale Javi, jak je uděláš předhispánský?"
"Starou recepturou. Koupil jsem na trhu těsto z černé kukuřice na placky a guacamole udělám s osmaženými zelenými rajčaty."
"To nemusí být špatný. Máš tu nějaký pivo?"
"Ale Wolmare, vždyť tu máme hodinu!"
Wolmar se k nám naklonil a pošeptal: "tady to bude trochu nuda. Tak já Vás potom vezmu na pořádnou oslavu na ranč."
"Cože?" zbystřil Javier: "Na ranči je oslava? My tam taky musíme jet, do muzea, víš. Jako součást výuky." Otočil se na nás: "Že bychom trochu změnili plány? Předhispánské quesadilli necháme na příští týden a dnes si dáme návštěvu muzea Williama Spratlinga na ranči Spratling. Co vy na to?" celý se rozzářil.
Zato Wolmar trochu zvážněl: "Ale Javiere, to je jen pro pozvaný. Chápej, holky sebou přivézt můžu, ale Tebe?"
"Oni ho tam nechcou!" zašeptal mi do ucha.
"My přece na oslavu nepůjdeme, my jedeme do muzea." Odsekl Javier a zavelel k odchodu.

"Do kdy maj otevřeno?"
"No, do pěti."
"Tak to máme ještě hodinu času, děvčata jdeme."
Wolmar pokrčil rameny a pomalým krokem vyrazil za námi. Na ulici bylo prázdno jak po vymření.
"Dojdem na náměstí a tam si chytnem taxíka. Pojedem taxíkem, ne?" obrátil se na Wolmara.
"Jeďte raději kombíčkem, bude to pohodlnější. Já musím ještě něco zařídit."
Usmál se na nás a vyrazil stoupající uličkou do prava.
"nebylo by lepší udělat ty tortilly?" zeptala se Sabine.
"Neboj, uvidíte stříbrařské skvosty, několik předhispánských soch a ještě pravou mexickou fiestu. Jen pro pozvaný!" dodal důležitě.
"No právě, ale my pozvaní nejsme."
"Nechte to na mě!"
Kombi nás vzalo po silnici na Igualu, zatáčkami a nad srázem, ze kterého bych se určitě nechtěla zkutálet. Vyhnuli jsme se dvoum kravám a jednomu oslovi a po patnácti minutách zastavili před kovovou bránou Spratlingova ranče.
"jsme tady."
Prošli jsme pod palmovým hájem, cestou kolem krokodýlího rybníčku až k nízké budově, za kterou se rozkládaly ostatní budovy ranče. Ta první budova sloužila jako museum původních návrhů a šperků slavného Williama Spratlinga. Vio nám rozsvítila a ve zkratce povykládala o špercích.
"Tak je pět hodin. Bohužel museum v tuto hodinu zavírá. Poprosím Vás o opuštění areálu ranče."
"Mohli bychom se ještě trochu projít po parku?" zeptal se nevině Javier.
"Bohužel Javi, koná se zde soukromá fiesta, takže je mi líto." A s úsměvem nám ukázala k východu.
Od brány zrovna přicházel Wolmar s malou baskou Leou a fotografem Emanuelem.
"Hola, co Vy tady?" s úsměvem a dobře hraným překvapením se k nám Wolmar blížil.
Objal mě i Sabine a vtiskl nám teplý polibek na tvář. "Hola Javier, jak se máš? Už jsem Tě dlouho neviděl."
"Vio, určitě mi dovolíš přizvat tyto mladé dívky i s jejich učitelem na tvoji oslavu." Otočil se na překvapenou VIo, která ale s očima do široka otevřenýma, nesouhlasně kývala hlavou.
Než ale stačila něco říct, Wolmar ji objal kolem ramen, vedl pryč a něco šeptal.
Po chvíli se zastavili, Vio rezignovaně vzdychla a řekla: "co mám s tebou dělat. Tobě se prostě nedá odolat."
Wolmar se k nám vrátil, chytl nás podpaží a vedl k širokému stolu v zadní části ranče, kde se už bavilo několik dalších hostů a servírky začali servírovat jídlo.

Bar Sascha

8. ledna 2014 v 21:21
"Dneska večer v Sasche!" zavolala Lea na Emanuela ze svého spodního bytu. Emanuel přikývl a ani si nevzpomněl, že dnešní noc měla patřit Královně. Povečeřel s Rodrigem a když Capotito dorazil z práce, vyrazili i s Leou do baru. Bar Sascha se nachází v uličce pod Zókalem. Zdi schodiště jsou pomalovány psychedelickými výjevy a za řadou kulatých stolků se rozkládají dvě široké válendy a ještě dál za nimi, mixovací pult a maličký prostor na tancování. Nebýt tohoto prostoru, připomínal by bar spíše arabskou čajovnu, ale do čajovny má opravdu daleko. Servírují se zde alkoholické nápoje nejrůznějšího druhu a čas od času po půlnoci, když se vytříbí společnost, zavřou se okenice, zamknou vstupní dveře a v uzavřenou společnosti kolují drogy různého původu i kvality.
Gerhard, německo mexický majitel baru prodával kokain. Violante nabízela extázi a Emanuel zásoboval marihuanou. Čas od času se objevila i nějaká nová droga a kdo se nebál, tak ji ze zvědavostí vyzkoušel. Emanuel ale zůstával u své marihuany a s přivřenýma očima se bavil pozorováním nakrucujících se přítelkyň. Zde nebylo místo pro malé Korejské studentky, ani pro jejich mravné profesory.
Když Rafael zabouchal na zavřené dveře, Gerhard vykoukl přes tmavou záclonu, a když uviděl Rafaela zavolal se smíchem na společnost: "Profesor nás přišel zkontrolovat." Vio se na něj zezadu přimáčkla a nakoukla přes rameno, Gerhard nechtěně zavadil o těžkou záclonu. "Počkej vždyť nás uvidí."
"Taková čistá tvářička..chacha..měl by se vidět." Smála se Vio a tancovala jako o život, pak se otočila na bujarou společnost a pronesla: "A to víte, jak mu Emanuel ošukal Čekanku?"
Capotito ztuhnul a nevěřícně se obrátil na fotografa. Emanuel s obličejem čínského kuchaře, se rozesmátě ukláněl na všechny strany. "Pšt…pšt." Zvedal prst k ústům a naoko vážně se snažil umlčet společnost.
Gerhard se na něj otočil: "Ne vážně, ty mu chodíš za ženskýma?"
"Ale ne, on je jen velmi dobrý masér…" řechtala se Vio jako smyslů zbavená.
"Bolely jí záda a tak jsem se nabídl, že jí je namasíruji, však mě znáte, mám kouzelný ruce, ale jinak jsem neškodnej…" smál se Emanuel.
"A v tom masírování šáhl sem, šáhl tam, a holka byla slyšet otevřeným oknem až na ulici." Přidala se Lea.
"Ale zas tak dobrej nejsem," skromně se usmíval fotograf.
"Jen se nedělej, já slyšela, jak se potom rozplývala, jakej seš masér, že už jí záda ani trochu nebolí."
"Počkej, ale to říkala i před Rafaelem," nevěřícně poznamenal Capotito.
"No Capotito, já vím, že jste kamarádi, vždyť to byla jen obyčejná masáž…
trochu vnější, trochu vnitřní…" Lea vybuchla smíchem.
Capotito se zaraženě díval z Emanuela na Leu a z Lei zase zpátky na pochechtávajícího se Emanuela.
Lea to zpozorovala a zvážněla. Pak objala vysokého Capotita kolem ramen a zašeptala: "snad by sis nemyslel…"
"A proč ne?" zadíval se jí vážně do zúžených očí.
"S Emanem?" a Lea se znovu rozesmála.
Rafael zatím postával před zavřenými dveřmi Saschi. Věděl, že jsou všichni nahoře a taky věděl, že ho dovnitř asi nepustí. Přesto ještě jednou zazvonil. Nahoře v okně se lehce zachvěla záclona. To zas je asi mejdan, pomyslel si, tři dny o nich nebude vědět. Otočil se a pomalým krokem zamířil domů. Po půlnoci už moc barů otevřených nezůstávalo. Vánek mu čechral šedivé vlasy a na tvář dopadla první kapka. To už je tolik? Podíval se na hodinky. Za deset jedna. Rafael zrychlil krok. Tak rychle domů, než začne pršet.
Na náměstí uviděl ubrečenou Královnu. Vzal ji kolem ramen a odvezl na Monte Taxco. Dívka se třásla, když ji vedl za ruku na tmavé golfové hřiště, občas se ohlídla zpátky k zaparkovanému autu, jako by se chtěla vrátit, ale poslušně následovala učitele. Za přistávací dráhou roztáhl deku a položil ji na zem. Zde daleko od světel města, i od světel horského hotelu, byla obloha nejkrásnější, posetá miliony hvězd, bez mraků a se zvuky nočních živočichů. Sem chodil, když hledal inspiraci, nebo když jen nemohl spát. Sem vodil své budoucí přítelkyně, protože ta magická krása hvězdného nebe nikdy nezklamala.
"To je krása!" vydechla Královna a přimáčkla se k Rafaelovi. Nemohl to zastavit.
Byl zasažen tou krásou také. Krásou a blízkou přítomností mladé dívky.
"Maestro!" vykřikla tiše do noci Královna a odtáhla se.
Natáhl ruku a přitáhl ji zpátky: "Vzrušuješ mě!" na chvíli se odmlčel: " Cítíš jak moc?"

Ten závěs na okně má ale krásně červenou barvu.

7. ledna 2014 v 21:00
Ten závěs na okně má ale krásně červenou barvu. Takový zvláštní odstín, něco mezi magentou a nachem, s nitkami zlaté, které protékají těžkou látkou závěsu a zdobným stehem ho zkrášlují. Jak se lehce vlní, pod dveřmi asi fouká vánek. A ty dlaždice, doteď jsem si nikdy nevšimla těch odstínů hnědé. A já si vždycky myslela, že jsou jen staré a ošoupané, hnědé a nijaké. Z kouta vykukuje šváb. Černé krovky se mu lesknou v paprsku slunce, který prochází pode dveřmi. Tykadly pomalu ohmatává hnědou dlaždičku před sebou. Anténky se zvedají a klesají a narušují paprsek slunce.
Cucám tužku mezi zuby a stáčím pohled zpátky na sešit. Co budeme dneska dělat? Měli bychom….bzzz, slyším zvuk krovek. Otáčím hlavou a zaostřuji na švába, který jako ve zpomaleném filmu pomalu přelétá z kouta na stůl. Slyším hudbu, měla bych ho zabít, protírám si oči, stůl je prázdný, šváb nikde. Dívám se kolem, pokoj je tichý, neslyšela jsem před chvílí hudbu?
Co jsem to chtěla? Jo, hodina. Anglická zájmena, měla bych připravit nějaké cvičení na anglická zájmena. ….am …. Nějak nemůžu složit větu dohromady. V krku cítím knedlík. Hlava se mi motá a žaludek je jak na vodě. Co se to se mnou děje?
Zdáli je slyšet dupot stoupajících kroků. Emmanuel se vřítí s ohlušujícím smíchem dovnitř.
"Ahoj, miláčku, už jsi doma?"
Koukám na něj s pocitem, jako bych se dívala z věže rozhledny dolů.
"Vařili jsme si s Cristobalem snídani…" mizí v kuchyňce.
"Tys nám snědla snídani?" otazník na konci věty je vystřídán důrazným vykřičníkem.
"Jen jsem ochutnala. Proč?"
"Tys nám snědla snídani." Rezignace v hlase.
"Ty naděláš," před očima se mi motá obraz pánve s dozlatova opečenýma bramborama. Vůně mě chytla za nos už ode dveří. "Jen jsem snědla dvě, tři brambory."
"Jo, dvě tři…"
Náhle vykoukne zpoza dveří: "A je ti dobře?"
"Proč?" zpozorním "je mi jako bych se opila, asi budu zvracet."
"Nebudeš."
"Měla bych se vyzvracet, třeba mi to pomůže," hraju si s tužkou v puse. Papír je rozmazaný a písmo mi před očima splívá v pohyblivé obrazce. Hele šváb.
"Nepomůže." Znovu ta rezignace v hlase.
"Co?" snažím se zvednout, ale nohy vůbec neposlouchají.
"Tak sis alespoň jednou v životě dala pořádnou." Kouká se na mě zpola lítostivě, zpola se smíchem.
Po schodech dupou další kroky. Cristobal s křikem vbíhá dovnitř. "Manu, tak kde vězíš, já už se nemůžu dočkat!" až teď si všiml, že sedím za stolem: "Ahoj, ty už jsi doma?"
"Jana nám snědla snídani."
"Ne!" zdrcený hlas Cristobala.
"No, vy s tím ale naděláte. Pár brambor! To byla snídaně?" Chytám se za hlavu: "Mě je ale fakt blbě. Jestli já jsem nesnědla něco špatnýho."
Emmanuel jen pokyvuje hlavou: "Snědla."
"Možná včera na tržišti," přemýšlím dál:"ty vajíčka, mě se zdály nějaký divný."
"To nebyla vajíčka." Manuel se drbe za uchem.
"Anebo večer, jak vařil Tito? Ale to snad ne! Ten vaří dobře."
"Víš," Cristobal mě bere kolem ramen: "To nebyla obyčejná snídaně."
Tázavě se mu dívám na kšilt čepice. Malá bílá tečka u okraje, co to je, hovínko?
"My jsme si ty brambory pekli s marihuanou."
"???"
"No, a teď jsi pěkně high."dodává Manuel s úsměvem
"Místo nás." Doplňuje Cristobal.
Na pánvi mezi těmi bramborami byla petrželka, no něco zelenýho, osmaženýho …marihuana?
Ježiši! Jak to dlouho může trvat?
"Nemůžu to vyzvracet?"
"eem."
"Musíš počkat, až to přejde."
"Musím si připravit hodinu. Odpoledne jdu do školy."
"To budeš muset asi zrušit."
"Nemůžu, dneska máme poslední přípravku na testy. Nemůžu nepřijít! Musím to nějak ze sebe dostat." Pokouším se vstát. Manu mě podpírá z jedné strany, Cristobal ze strany druhé.
"Hele, lehneš si a ono to do odpoledne třeba odejde." Cristobal navrhuje.
Emmanuel za mými zády kroutí hlavou.
Odvádějí mě do ložnice a pokládají na postel.
Dívám se na strop a trámy se mi přibližují, rostou a zase odskakují. Raději si sednu. V uších mi hučí, ruce se třepou. Nohy visí z postele dolů a pomalu se klátí ze strany na stranu.
Z terasy se ozývá smích. Zaostřím a slyším ženské hlasy.
Manu zrovna dává jednu k dobru:" A ona přišla a snědla nám půlku snídaně."
"Nekecej!," Lea se řehtá a řehtá. Živě si ji představuji s cigaretou mezi prsty, jak hluboce potahuje před tím, než ji předá dalšímu v pořadí.
"And where is she?" hrubý ženský hlas. Anabell? "zkusjili stě mlíkou?" Jo, Anabel.
"To pomůže?" ptá se Cristobal.
"Nevjím, ale zkustě to."
Fuj, kdybych mohla zvracet, tak zvracím.
Otevřeným oknem přichází pramínek šedivého kouře.
Kolik je hodin? Otáčím se po budíku. Stojí na stolku vedle postele. Natahuji k němu ruku, ale budík jako by utíkal. Čísla se točí dokolečka jako zběsilá. Půl dvanáctý? Půl jedný?
"Jak se cítíš?" ozývá se od dveří.
"Špatně."
"To jo, tak ještě chvíli lež. Já vyprovodím ženský a pak příjdu za tebou."
"Dobře. Myslím, že dnes nikam neuteču."
Manuel se vrací na terasu a pokračuje ve vyprávění veselých historek.
Klátím nohama z postele dolů. Ty nohy se tak hezky hejbou. Jako by je ani nikdo neovládal. Pomalu se nakláním za nimi, hlavou níž a níž…buch, spadla jsem na zem.
Čekám, že se někdo objeví, ale z terasy přichází jen rozesmáté hlasy. Kdybych tu umřela, tak si mě nikdo nevšimne. Pomalu se sbírám ze země. Zdá se, že už to odchází, na postel se dostanu bez pomoci.
Ležím na zádech a pozoruji nerovnosti stropu.
Když teď zavřu oči a zdřímnu si, tak se probudím a budu v pohodě. Co když se neprobudím? Co když se mi bude zdát něco děsivýho? Co když mě tady necháj spát až do zítřka? Ne, ne, s tímhle se musí něco udělat.
Znovu si sedám. Je to lepší. Pomalu se zvedám.
"Miláčku, už jsou tři hodiny. Nepůjdeš do školy?" Manu stojí ve dveřích a zamyšleně mě pozoruje.
"Cože? Už? Já bych potřebovala ještě tak dvě, tři hodinky. Co mám dělat?" upínám na něj prosebně svůj pohled.
"Tak Tě zkusíme uzemnit…"
"???"
"Pojď , sundej si boty, a budeme chodit." Na boso mě vodí po hnědé dlažbě pokoje.
"Neměla bych se dotýkat země? Jako opravdický země? Jsme ve čtvrtým patře!"
"To je fakt, ale na ulici s Tebou takhle nepůjdu. Takže to zkusíme takhle, nebo zavolej do školy, že jsi onemocněla."
"Nemůžu!"
"Anabell říkala, že by možná pomohlo mlíko."
"Tak jo, dej mi mlíko."
"A do školy si vezmeš Taxi!"
"Ne, to vychodím. Sundám si boty a půjdu na boso přes celý město, aspoň se pořádně uzemním. Cha, cha…"
"A na oči si dej sluneční brýle a nezapomeň každýmu říkat, že máš zánět spojivek."
"To je to tak vidět?"
"ehm"