A byla to vůbec láska?

20. ledna 2014 v 21:27
Seděla na schodech a rukou si podpírala bradu. Zamyšlený pohled směřoval bezcílně do prostoru. Vlasy jí v drobných kudrlinkách spadaly do obličeje. Nevšímala si jich. Poslouchala zvuk nedaleké ulice a dál čekala.
Po chvíli se ozvaly přibližující se kroky. Suriko zvedla hlavu a setkala se s Emanuelovým pohledem.
"Suriko, Co tady děláš?"
"Já čekat na Rodrigo."
"Ale holka, to asi není ten nejlepší nápad." potřásl hlavou fotograf a rukou si promnul bradu.
"Tak jestli chceš, pojď se mnou dál."
Japonka se usmála a vyskočila ze země. "Ty víš, kdy Rodrigo přijít?" dychtivě se zeptala.
Emanuel z kapsy vytáhl klíče na dlouhém řetězu a zastrčil jeden do zámku.
"Snad brzo.." podržel jí černé kovové dveře, a když dívka jimi prošla, znovu je zamčel.
Schodiště uvnitř domu bylo tmavé a zatuchlé. Pomalu stoupali do patra, které fotograf sdílel spolu s Rodrigem.
Suriko se usadila do plastové židle na terase a zadívala se směrem do údolí plném drobných bílých domků. Na obzoru se zvedaly vysoké hory a pohled na ně jí fascinoval. Slunce příjemně hřálo a z kuchyně se linula vůně teplé kávy.
"Dáš si kafe?"
"Ano." odpověděla Suriko a nervozně si poposedla.
Emanuel za chvíli vyšel se dvěma šálky horké kávy. Položil je na bílý plastový stůl a posadil se naproti dívce. Z kapsy u kalhot vytáhl trs trávy a na červeném tácku, který chvíli před tím sundal z parapetu, ho začal pomalu rozebírat. Drtil drobné lístky na ještě drobnější kousky, skoro až prach a potom opatrně vybíral tvrdá semínka. Čas od času se pozorně podíval na dívku naproti, ale dál tiše balil cigaretu.
"Ja Rodrigo chtěla vidět," protrhla mlčení Suriko.
"No, on teď není doma, a vlastně ani nevím, kdy se vrátí. Ale můžeš tu klidně na něj počkat."
A Manu neřekl, že Rodrigo nebyl doma už od včerejška a že ho ráno viděl vycházet z přízemního bytu malé basky Ley.
"Jak jde škola?"
"Dobrý, já mluvit líp."
"To slyším," usmál se na ní povzbudivě. "Chceš pustit hudbu."
Suriko pokývala hlavou a Emanuel se zvedl, aby vložil CD do přehrávače.
"Nebude Ti vadit, když teď budu chvíli pracovat? Ale chovej se tady jako doma!"
Dívka zavrtěla hlavou a fotograf se zvedl a odešel do své pracovny k počítači a neodmyslitelnému Photoshopu.
Suriko zavřela oči a vychutnávala teplé paprsky slunce na své tváři. Poslouchala hudbu a byla ráda, že nesedí na studených schodech.

"Neblbni, to jsi fakt udělal?!"
"Kdybys viděla, jak se tvářil! Jak nabubřelej kakabus."
"Jak Sponge Bob!"
Rodrigo se mohutně rozesmál. "Tos teda trefila. Kam Ty na ty hlášky chodíš?"
Hlasitý smích se přibližoval. Suriko zbystřila a napřímila se v židli.
"To víš, s Tebou mi to jde samo."
"Tobě jde se mnou víc věcí!"
Dupot na schodech sílil. Bouchly dveře a dovnitř se vřítil Rodrigo v objetí s malou baskou.
"Manu, uvař kafe!" zakřičela Lea.
"Manu, ubal čouda!" přidal se Rodrigo a oba se tomu hlasitě zasmáli.
Emanuel vyskočil a rychle vyrazil k terase, kde se najednou rozhostilo podivné ticho.
Suriko stála jako solný sloup a nevěřícně koukala z Rodriga na Leu a z Ley zpátky na Rodriga.
Rodrigo civěl na Suriko a pak se otočil na Emanuela, jako by u něj hledal záchranu.
Jen Lea se vítězoslavně usmála a pohostině japonečku pozdravila: "Ahoj Suriko, dáš si s námi taky kafe?"
Po jejích slovech se dívka vzpamatovala, z očí ji vytryskly dvě horké slzy a ona rychle vyběhla z bytu.
Rodrigo se za ní díval a Lea se spokojeně posadila na japončino místo.
"Tak běž za ní!" pobídl fotograf Rodriga: "Nemá klíče!"
Rodrigo kývl a vyběhl za dívkou.
Doběhl ji o patro níž, kde bezradně stála u zamčených dveří.
"Nech mě, nesahej na mě." bránila se plačíc.
Rodrigo ji objal a její hlavu přimáčkl na svou hruď: "Ale co to je? Vždyť jsme byli domluveni až na zítra! Já Tě vůbec nečekal. Tak už neplač."
"Ale ona, ona a ty?"
"Co, Lea?" Rodrigo se rozesmál: "Vždyť je to kamarádka!" Naoko zvážněl: "Nemůžu si vyrazit s kamarádkou?"
"No jo, ale..."
"Ale nic, vypadáš jako bys žárlila. Ty žárlíš?"
"Nežárlím!"
"Ale žárlíš." Chytil její obličej do dlaní a zadíval se do hlubokých černých očí: "A moc Ti to sluší." Pak ji vzal kolem ramen a odvedl do svého bytu.

Lea slyšela kroky na schodech a vzápětí klíč ve dveřích Rodrigova bytu. Nechápavě se podívala na fotografa: "To snad nemyslí vážně! On si ji snad vede do bytu?"
Emanuel pokrčil rameny a jako by omluvně pronesl: "On jí jen utěšuje."
"Utěšuje!" vyskočila baska rozlobeně.
Emanuel ji chytil za ruku a stáhl zpátky: "Na, potáhni si," podal ji cigaretu. Lea se na ní zadívala a pak ji stiskla svými prsty. "Uvař mi kafe, ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama