Ranč

10. ledna 2014 v 21:45
Wolmar je tak netypické jméno pro Mexičana a stejně tak byl netypický i jeho nositel sám.
"Hallo, Wolmar!" Sabine náhle nadšeně vykřikla. Otočila jsem se za jejím hlasem. V davu lidí prodírajících se kolem narychlo zbudovaných stánků stál vysoký štíhlý muž. Dlouhé hnědé vlasy měl sčesané do culíku, jeden pramen mu zrovna vypadl a neposlušně se houpal přes obličej. Wolmar zvedl ruku a pomalým pohybem si pramen zastrčil za ucho. Tmavě zelené oči se smály na Sabine a ta se k němu drala přes neustupující dav.
"Wie geht es dir? Shon sehen dir!"
"Sabine, Ich bin so…. Und du?" objali se a políbili na tvář.
"Ich bin also gut." Sabine se otočila ke mně: "Zdenka, this is Wolmar. Wolmar, my friend from the Czech republic."
"Nice to meet you." Wolmar chytil mou napřaženou ruku, přitáhl si mě k sobě, až jsem ucítila jeho pevné svaly pod lehkou lněnou košilí, a políbil mne na tvář. Vousy měl jemné a oči tak hluboké.
Ani jsem se nestačila nadechnout a byl pryč.
"Sabine? Kdo to byl?"
"No přece Wolmar! Já se s ním seznámila včera." Rukama loupala zelená rajčata. Malá baculatá mexičanka jí podala igelitový sáček a Sabine do něj nabrala rajčata.
"Počkej. Kdo to je?"
"Je hezkej viď." Zasnila se, pak se rozhlédla kolem: "Co ještě máme koupit?"
"Avokáda."
"Jo, máš pravdu. Aguacates, por favor." Usmála se na na prodávající.
"Kolik jich chceš, senorita?" Malá baculatá indiánka nám ušpiněnýma rukama nabízela černá avokáda.
"Dej mi tři. Tři budou stačit?" otočila se na mě.
"Snad jo," pokrčila jsem rameny.
Pod modrou plachtou bylo horko. Modré igelitové plachty pokrývaly převážnou většinu stánků, zbudovaných každé pondělí na malém náměstí. Zeleninový a ovocný trh byl plný nakupujících a překřičujících se lidí. Dlažbu pod nohama pokrývaly slupky a roztrhané papíry. Dvě uličky stánků, horko a mezi nohama se proplétající psi hledající kde co na zub.
"A ten Wolmar, to je němec?"
"Ne, mexičan."
"Ale mluví německy moc dobře."
"Jo, on měl německou manželku, ale jinak je jen poloviční mexičan, po otci. Jeho máma je švédka, proto vypadá jak vypadá. "
"a mluví…?
"Mluví španělsky, anglicky, švédsky, německy a myslím, že se ještě uší náhuatl"
"Náhuahua…co?"
"Náhuatl…indiánskou řeč, řeč starých aztéků."
Sabine zaplatila a pomalu jsme scházely příkrou kluzkou uličkou k stanovišti taxíků.
Skřípení brzd a u kraje ulice prudce přibrzdil taxík. Z okénka se na nás smály Wolmarovy tmavě modré oči: "Kam jdete?"
"K maestru Javierovi. Ale nevíme, kde to je. Tady na papírku mám napsanou adresu." Sabine šátrala v kapse, ale to už Wolmar vyskakoval z auta. "Tak pojďte, máme stejnou cestu."
"Ale vždyť se tam nevejdeme." Namítla jsem při pohledu na brouka, kterýmu ještě ke všemu chybělo sedadlo vedle řidiče.
Wolmar se zasmál: "I pět by se nás sem vešlo."
Pokrčila jsem rameny a vlezla dovnitř auta. Usadila jsem se na sedadlo za řidičem, Sabine vedle mne. Wolmar vlezl na místo chybějícího sedadla a opřel se zády o zavřené dveře. "A cože jedete ke starýmu Javierovi?"
"Pozval nás na večeři. Budeme prý vařit nějaký staroaztécký jídlo, jako součást výuky předhispánské kultury, měly jsme koupit zelený rajčata a avokáda…" Sabine zvedla ruku se sáčkem, kde jsme měly koupenou zeleninu.
Wolmar se smál:"Jo, ale to si na něj dejte pozor. Já bych k němu do bytu nelezl!"
"Proč?" zeptala jsem se opatrně.
Wolmar zvedl obočí a vykulil na mě oči: "Bude Vás chtít znásilnit."
"A to snad ne!"
"Chacha…" Wolmar se smál vlastnímu vtipu.
"Javier je Javier, však ho poznáte. A, už jsme tady." Taxík zastavil. Wolmar otevřel dveře, vysoukal své dlouhé tělo ven a podal Sabine ruku. Když byla Sabine venku, Wolmar podal ruku mne. Byla jemná s dlouhými prsty. Chytla jsem se a nechala vytáhnout z té krabičky sirek.
"Cuánto es?" Obrátil se na řidiče.
"Doce." Wolmar zaplatil a chytl nás pod rameny. "Tak jdeme, nemůžu Vás přece nechat jít samotné do jámy lvové."
Pokrčily jsme na sebe se Sabine rameny a prošly brankou malého rudě natřeného domku.
"Už jste tady?" ozval se z terasy radostný hlas maestra Javiera.
"Javier!" hlubokým hlasem zakřičel Wolmar.
Javier okamžitě vyběhl z domu. "Que paso?"
Wolmar se smál zmatenému pohledu učitele, který si nás prohlížel. Pak mu podal ruku:"Hola Wolmar, co ty tady děláš?"
"Slyšel jsem, že dáváš soukromé hodiny, tak jsem se přišel taky něco naučit."
Javierovi se pomalu uvolnila tvář a ústa roztáhla do rezignovaného úsměvu: "Ty bys sám mohl dávat hodiny předhispánského umění. Děvčata," otočil se na nás: "Tento člověk je nejen výborný stříbrař, ale především skvělý lingvista. I nahuatl umí!"
"Nene", smál se Wolmar: "Ten se zatím jen učím."
"A kolika jazyky vlastně hovoříš?" zeptala jsem se.
"Španělsky, norsky, švédsky, anglicky, německy a učím se náhuatl."
"Teda," uznale jsem pokývala hlavou.
"A co se to teda dneska bude vařit?" otočil se Wolmar na Javiera.
"Pozval jsem děvčata na tradiční předhispánský tortilly se sýrem a guacamolem."
"Ale Javi, jak je uděláš předhispánský?"
"Starou recepturou. Koupil jsem na trhu těsto z černé kukuřice na placky a guacamole udělám s osmaženými zelenými rajčaty."
"To nemusí být špatný. Máš tu nějaký pivo?"
"Ale Wolmare, vždyť tu máme hodinu!"
Wolmar se k nám naklonil a pošeptal: "tady to bude trochu nuda. Tak já Vás potom vezmu na pořádnou oslavu na ranč."
"Cože?" zbystřil Javier: "Na ranči je oslava? My tam taky musíme jet, do muzea, víš. Jako součást výuky." Otočil se na nás: "Že bychom trochu změnili plány? Předhispánské quesadilli necháme na příští týden a dnes si dáme návštěvu muzea Williama Spratlinga na ranči Spratling. Co vy na to?" celý se rozzářil.
Zato Wolmar trochu zvážněl: "Ale Javiere, to je jen pro pozvaný. Chápej, holky sebou přivézt můžu, ale Tebe?"
"Oni ho tam nechcou!" zašeptal mi do ucha.
"My přece na oslavu nepůjdeme, my jedeme do muzea." Odsekl Javier a zavelel k odchodu.

"Do kdy maj otevřeno?"
"No, do pěti."
"Tak to máme ještě hodinu času, děvčata jdeme."
Wolmar pokrčil rameny a pomalým krokem vyrazil za námi. Na ulici bylo prázdno jak po vymření.
"Dojdem na náměstí a tam si chytnem taxíka. Pojedem taxíkem, ne?" obrátil se na Wolmara.
"Jeďte raději kombíčkem, bude to pohodlnější. Já musím ještě něco zařídit."
Usmál se na nás a vyrazil stoupající uličkou do prava.
"nebylo by lepší udělat ty tortilly?" zeptala se Sabine.
"Neboj, uvidíte stříbrařské skvosty, několik předhispánských soch a ještě pravou mexickou fiestu. Jen pro pozvaný!" dodal důležitě.
"No právě, ale my pozvaní nejsme."
"Nechte to na mě!"
Kombi nás vzalo po silnici na Igualu, zatáčkami a nad srázem, ze kterého bych se určitě nechtěla zkutálet. Vyhnuli jsme se dvoum kravám a jednomu oslovi a po patnácti minutách zastavili před kovovou bránou Spratlingova ranče.
"jsme tady."
Prošli jsme pod palmovým hájem, cestou kolem krokodýlího rybníčku až k nízké budově, za kterou se rozkládaly ostatní budovy ranče. Ta první budova sloužila jako museum původních návrhů a šperků slavného Williama Spratlinga. Vio nám rozsvítila a ve zkratce povykládala o špercích.
"Tak je pět hodin. Bohužel museum v tuto hodinu zavírá. Poprosím Vás o opuštění areálu ranče."
"Mohli bychom se ještě trochu projít po parku?" zeptal se nevině Javier.
"Bohužel Javi, koná se zde soukromá fiesta, takže je mi líto." A s úsměvem nám ukázala k východu.
Od brány zrovna přicházel Wolmar s malou baskou Leou a fotografem Emanuelem.
"Hola, co Vy tady?" s úsměvem a dobře hraným překvapením se k nám Wolmar blížil.
Objal mě i Sabine a vtiskl nám teplý polibek na tvář. "Hola Javier, jak se máš? Už jsem Tě dlouho neviděl."
"Vio, určitě mi dovolíš přizvat tyto mladé dívky i s jejich učitelem na tvoji oslavu." Otočil se na překvapenou VIo, která ale s očima do široka otevřenýma, nesouhlasně kývala hlavou.
Než ale stačila něco říct, Wolmar ji objal kolem ramen, vedl pryč a něco šeptal.
Po chvíli se zastavili, Vio rezignovaně vzdychla a řekla: "co mám s tebou dělat. Tobě se prostě nedá odolat."
Wolmar se k nám vrátil, chytl nás podpaží a vedl k širokému stolu v zadní části ranče, kde se už bavilo několik dalších hostů a servírky začali servírovat jídlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama