Ten závěs na okně má ale krásně červenou barvu.

7. ledna 2014 v 21:00
Ten závěs na okně má ale krásně červenou barvu. Takový zvláštní odstín, něco mezi magentou a nachem, s nitkami zlaté, které protékají těžkou látkou závěsu a zdobným stehem ho zkrášlují. Jak se lehce vlní, pod dveřmi asi fouká vánek. A ty dlaždice, doteď jsem si nikdy nevšimla těch odstínů hnědé. A já si vždycky myslela, že jsou jen staré a ošoupané, hnědé a nijaké. Z kouta vykukuje šváb. Černé krovky se mu lesknou v paprsku slunce, který prochází pode dveřmi. Tykadly pomalu ohmatává hnědou dlaždičku před sebou. Anténky se zvedají a klesají a narušují paprsek slunce.
Cucám tužku mezi zuby a stáčím pohled zpátky na sešit. Co budeme dneska dělat? Měli bychom….bzzz, slyším zvuk krovek. Otáčím hlavou a zaostřuji na švába, který jako ve zpomaleném filmu pomalu přelétá z kouta na stůl. Slyším hudbu, měla bych ho zabít, protírám si oči, stůl je prázdný, šváb nikde. Dívám se kolem, pokoj je tichý, neslyšela jsem před chvílí hudbu?
Co jsem to chtěla? Jo, hodina. Anglická zájmena, měla bych připravit nějaké cvičení na anglická zájmena. ….am …. Nějak nemůžu složit větu dohromady. V krku cítím knedlík. Hlava se mi motá a žaludek je jak na vodě. Co se to se mnou děje?
Zdáli je slyšet dupot stoupajících kroků. Emmanuel se vřítí s ohlušujícím smíchem dovnitř.
"Ahoj, miláčku, už jsi doma?"
Koukám na něj s pocitem, jako bych se dívala z věže rozhledny dolů.
"Vařili jsme si s Cristobalem snídani…" mizí v kuchyňce.
"Tys nám snědla snídani?" otazník na konci věty je vystřídán důrazným vykřičníkem.
"Jen jsem ochutnala. Proč?"
"Tys nám snědla snídani." Rezignace v hlase.
"Ty naděláš," před očima se mi motá obraz pánve s dozlatova opečenýma bramborama. Vůně mě chytla za nos už ode dveří. "Jen jsem snědla dvě, tři brambory."
"Jo, dvě tři…"
Náhle vykoukne zpoza dveří: "A je ti dobře?"
"Proč?" zpozorním "je mi jako bych se opila, asi budu zvracet."
"Nebudeš."
"Měla bych se vyzvracet, třeba mi to pomůže," hraju si s tužkou v puse. Papír je rozmazaný a písmo mi před očima splívá v pohyblivé obrazce. Hele šváb.
"Nepomůže." Znovu ta rezignace v hlase.
"Co?" snažím se zvednout, ale nohy vůbec neposlouchají.
"Tak sis alespoň jednou v životě dala pořádnou." Kouká se na mě zpola lítostivě, zpola se smíchem.
Po schodech dupou další kroky. Cristobal s křikem vbíhá dovnitř. "Manu, tak kde vězíš, já už se nemůžu dočkat!" až teď si všiml, že sedím za stolem: "Ahoj, ty už jsi doma?"
"Jana nám snědla snídani."
"Ne!" zdrcený hlas Cristobala.
"No, vy s tím ale naděláte. Pár brambor! To byla snídaně?" Chytám se za hlavu: "Mě je ale fakt blbě. Jestli já jsem nesnědla něco špatnýho."
Emmanuel jen pokyvuje hlavou: "Snědla."
"Možná včera na tržišti," přemýšlím dál:"ty vajíčka, mě se zdály nějaký divný."
"To nebyla vajíčka." Manuel se drbe za uchem.
"Anebo večer, jak vařil Tito? Ale to snad ne! Ten vaří dobře."
"Víš," Cristobal mě bere kolem ramen: "To nebyla obyčejná snídaně."
Tázavě se mu dívám na kšilt čepice. Malá bílá tečka u okraje, co to je, hovínko?
"My jsme si ty brambory pekli s marihuanou."
"???"
"No, a teď jsi pěkně high."dodává Manuel s úsměvem
"Místo nás." Doplňuje Cristobal.
Na pánvi mezi těmi bramborami byla petrželka, no něco zelenýho, osmaženýho …marihuana?
Ježiši! Jak to dlouho může trvat?
"Nemůžu to vyzvracet?"
"eem."
"Musíš počkat, až to přejde."
"Musím si připravit hodinu. Odpoledne jdu do školy."
"To budeš muset asi zrušit."
"Nemůžu, dneska máme poslední přípravku na testy. Nemůžu nepřijít! Musím to nějak ze sebe dostat." Pokouším se vstát. Manu mě podpírá z jedné strany, Cristobal ze strany druhé.
"Hele, lehneš si a ono to do odpoledne třeba odejde." Cristobal navrhuje.
Emmanuel za mými zády kroutí hlavou.
Odvádějí mě do ložnice a pokládají na postel.
Dívám se na strop a trámy se mi přibližují, rostou a zase odskakují. Raději si sednu. V uších mi hučí, ruce se třepou. Nohy visí z postele dolů a pomalu se klátí ze strany na stranu.
Z terasy se ozývá smích. Zaostřím a slyším ženské hlasy.
Manu zrovna dává jednu k dobru:" A ona přišla a snědla nám půlku snídaně."
"Nekecej!," Lea se řehtá a řehtá. Živě si ji představuji s cigaretou mezi prsty, jak hluboce potahuje před tím, než ji předá dalšímu v pořadí.
"And where is she?" hrubý ženský hlas. Anabell? "zkusjili stě mlíkou?" Jo, Anabel.
"To pomůže?" ptá se Cristobal.
"Nevjím, ale zkustě to."
Fuj, kdybych mohla zvracet, tak zvracím.
Otevřeným oknem přichází pramínek šedivého kouře.
Kolik je hodin? Otáčím se po budíku. Stojí na stolku vedle postele. Natahuji k němu ruku, ale budík jako by utíkal. Čísla se točí dokolečka jako zběsilá. Půl dvanáctý? Půl jedný?
"Jak se cítíš?" ozývá se od dveří.
"Špatně."
"To jo, tak ještě chvíli lež. Já vyprovodím ženský a pak příjdu za tebou."
"Dobře. Myslím, že dnes nikam neuteču."
Manuel se vrací na terasu a pokračuje ve vyprávění veselých historek.
Klátím nohama z postele dolů. Ty nohy se tak hezky hejbou. Jako by je ani nikdo neovládal. Pomalu se nakláním za nimi, hlavou níž a níž…buch, spadla jsem na zem.
Čekám, že se někdo objeví, ale z terasy přichází jen rozesmáté hlasy. Kdybych tu umřela, tak si mě nikdo nevšimne. Pomalu se sbírám ze země. Zdá se, že už to odchází, na postel se dostanu bez pomoci.
Ležím na zádech a pozoruji nerovnosti stropu.
Když teď zavřu oči a zdřímnu si, tak se probudím a budu v pohodě. Co když se neprobudím? Co když se mi bude zdát něco děsivýho? Co když mě tady necháj spát až do zítřka? Ne, ne, s tímhle se musí něco udělat.
Znovu si sedám. Je to lepší. Pomalu se zvedám.
"Miláčku, už jsou tři hodiny. Nepůjdeš do školy?" Manu stojí ve dveřích a zamyšleně mě pozoruje.
"Cože? Už? Já bych potřebovala ještě tak dvě, tři hodinky. Co mám dělat?" upínám na něj prosebně svůj pohled.
"Tak Tě zkusíme uzemnit…"
"???"
"Pojď , sundej si boty, a budeme chodit." Na boso mě vodí po hnědé dlažbě pokoje.
"Neměla bych se dotýkat země? Jako opravdický země? Jsme ve čtvrtým patře!"
"To je fakt, ale na ulici s Tebou takhle nepůjdu. Takže to zkusíme takhle, nebo zavolej do školy, že jsi onemocněla."
"Nemůžu!"
"Anabell říkala, že by možná pomohlo mlíko."
"Tak jo, dej mi mlíko."
"A do školy si vezmeš Taxi!"
"Ne, to vychodím. Sundám si boty a půjdu na boso přes celý město, aspoň se pořádně uzemním. Cha, cha…"
"A na oči si dej sluneční brýle a nezapomeň každýmu říkat, že máš zánět spojivek."
"To je to tak vidět?"
"ehm"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama