Září 2015

Casting

5. září 2015 v 20:14
Mário s Manuelem uspořádali casting na budoucí modelky. Manuel si na počítači vytiskl formuláře zahrnující důležité informace jako jméno, příjmení, věk, výška, váha, míra v pase, přes prsa a přes boky. Bylo tam samozřejmě také místo na adresu, telefon a podpis zákonného zástupce.
Pak sedli do auta a vyrazili do Igualy. Arachely několik dní dopředu polepila sloupy elektrického vedení plakátky, které zvaly dívky od 15 do 20 na ranč dona Odilona.
Ranč se nacházel na okraji Igualy na výpadovce na Chilpancingo. Ze silnice byla vidět jen vysoká zeď a uprostřed ní velká vrata. Auto zajelo dovnitř a zaparkovalo. Cesta vedla k domu kolem desetimetrového bazénu. Před domem byly nachystané stoly a židle, přesně pro čtyři důležité porodce: Mária, Manuela, Odilona a Arachely.
Otilý porotce Odilon vyšel z domu s širokým usměvem na rtech a rozpřaženýma rukama: "Vítejte amigos", objal Mária a vlepil mu mlaskavou pusu na tvář, pak se obrátil na Manuela a přivítání zopakoval.
"Už mám všechno nachystaný, teď jenom kolik se jich sejde. Dáte si pivo?"
"To se ani neptej," usmál se Mário a vytáhl z brašny zrcadlovku. Manuel narovnal na stůl přihlášky pro budoucí modelky, přesně do tří hromádek, kdyby bylo potřeba. "Pujč nám tři tužky," křikl dovnitř domu.

O třicet minut později Arachely otevřela bránu a vpustila dovnitř první čekající. Manuel byl trošku nervozní a nedočkavě rukou zajžděl ke kapse, kde měl schovaný dvě cigára. Ale věděl, že jejich čas příjde až i ta poslední dychtivka odejde.
Dívek, které by přišly samy, bylo po málu, většinou je doprovázela mamá nebo rovnou celá rodina. Dívka se postavila ke stolu a Manuel nebo Odilon s ní začali vyplňovat dotazník. Arachely přeměřovala důležizé partie dívek a sudí po očku nenápadně pozorovali. Mário mezitím každou dívku fotil.
"A na co je vlastně tenhle casting," zeptala se postarší kulatá seňora.
"No, casting..." začala Arachely a pak se otočila o pomoc na Manuela.
"Víte paní, tenhle casting je na uměleckou fotografickou sérii támhle Mária," a ukázal směrem k fotografujícímu umělci.
"A to je kdo?"
"Mario de la Vedova!, jeden z předních evropských moderních umělců. Ale toho určitě musíte znát."
Seňora chvíli zaraženě přemýšlela, ale pak se usmála: "Ale to víte že, jo. A co ho sem vlastně přivádí?"
"Víte on slyšel o tom, jaké máme taky v Mexiku krásné dívky, a zvláště zde v Iguale. No, však jenom Vaše dcera, to je krasavice. Ale jen tak mezi námi dvěma, ona má velký, ale velký potenciál prosadit se jako modelka, ale ne jenom tady v Iguale, ale na celorepublikový úrovni!" , završil významně zvýšeným hlasem.
"Myslíte? No je pěkná, to víte já jsem za mlada také nebyla k zahození," zasmála se, ale pak se opět zamračila: "A vy jste vlastně kdo?"
"Dovolte mi, abych se představil. Jsem Manuel Orengo, fotograf."
"Áa" uznale pokývala hlavou.
"Víte, my si zde společně s Máriem uděláme takovou databazi modelek a pak, když budete souhlasit, tak..., víte já fotím pro velké šperkařské společnosti a ty vyžadují precizní práci zkušených modelek.Samozřejmě na kráse také záleží, ale nemůžete tam přijít, když neumíte nic. Tyhle dívky tady ale mají velký potenciál a s trochou práce a snažení se mohou dostat k velmi výnosné práci a to víte, já mám v hlavním městě hodně známých."
"Tak to jo, to ona by holka byla moc spokojená. Víte ona ani moc nejí, jen aby byla tak štíhlá, jako to modelky v časopisech."
"No, já si myslím," sklonil hlavu ke svým poznámkám: "že má perfektní míry."

"Tak na zdraví, chlapi," Odilon zvedl pivo a půlku vypil jedním tahem: "to mám ale žízeň. Nechcete se vykoupat?"
"To je skvělý nápad, co Arachely? Máš s sebou plavky?"usmál se Mário na kamarádku.
"Jasně, však mi Odi říkal, ať na ně nezapomenu."
"A co, jak jste ty holky dneska viděli?"
"Že vůbec někdo přišel," zasmál se Manuel a spokojeně vyfukoval bělavý dým: " moc jsem tomu nevěřil?"
"a proč ne?" ohradil se Mario: " holek, co si myslí, že můžou bejt modelkama, je všude dost."
"to máš teda pravdu. Ale zrovna tady moc široký výběr není. Která se Vám líbila?"
"Na mě byly moc hubený," pokrčil rameny Odilon: "a taky moc děti."
"To mě se líbily ty sestry," řekl Mario: "ta nejstarší je sice už moc stará... Kolik že jí je let?"
Manuel se rychle podíval do svých papírů: "Ocampo, že? Silvia nebo Mariana?"
"já myslím, že to byla Mariana." ozvala se Arachely.
"Ne, určitě Silvia," přidal se Mario: "Však to máš napsaný, najdi obě!"
"Tady to mám. Tak Silvia 19 roků a Mariana 17."
"Vidíš, ta nejstarší je Silvie," obrátil se Mario na Arachely: "taková nijaká, no prostě stará. Ale ta maličká, ta jak jí je patnáct let, tak ta je moc pěkná."
"Mě se víc líbila Mariana. Je z nich nejvyšší a asi jediná, kterou bych mohl ještě na něco využít."
"Však až vyvoláme fotky, tak uvidíme, jak jsou fotogenický. Já bych bral takový čtyři nebo pět. A tyhle sestřičky nejsou vůbec k zahození. V podstatě všechny tři."
"Pojďtě ke stolům," ozval se od domu hlas doni Clarrisy: "Maso už je hotový. Za chvíli budu nosit na stůl!"
"Tak ať nám nevychladne," usmál se Odilon a klátivým krokem vyrazil k domu.

Tomatillo

3. září 2015 v 20:38
Zelené rajčátko tomatillo(Physalis philadelphica) pochází z Mexika a rostlo zde již v předkolumbovských dobách. Je to malý kulatý plod jasně zelené, nažloutlé a někdy až fialové barvy. Je neodmyslitelnou součástí mexické kuchyně, vyrábí se z něho zelená omáčka (salsa verde).
Loni jsem je poprvé zasela a to do skleníku. Nevěděla jsem, co mám čekat, ani jestli vůbec vyklíčí. Úspěch překročil ale všechna očekávání. Stromky se rozrostly po celém vnitřním prostoru skleníku a spolehlivě udusili červená rajčata, okurky i papriky. Sbírala jsem je od konce srpna do konce září a několik jich ve skleníku přetrvalo i první říjnové mrazíky.
Letos mi s nasázených semen nevzešlo ani jedno rajče. Tedy nesázela jsem je do skleníku, ale do květináčů za okno. Takže to bylo hned jasný. Do skleníku jsem nasázela červená rajčata, okurky a papriky. Babička si do dvou řádku nasázela kytky, které po vyklíčení vysadila ven na záhonek. To byl duben 2015.
V červnu jsme měli deset vzrostlých stromku zelených rajčátek. Ano, zdá se, že loňská úroda má letošní dozvuk. Ale co víc, babička mě chytla za ruku a vedla na svůj záhonek. "Nevíš, co to je?" Prohlédla jsem zelené kulaté listy a usmála se: "Moje mexické zelené rajčátko. Jak se tady vzalo?"
"Tvoje zelené mexické rajčátko?" opakovala poněkud hysterickým hlasem: "to jsou přece ty mé sazenice kytek, co jsem měla ve skleníku!"
Takže teď v září máme docela slušnou snůšku rajčátek ze skleníku, ale i rajčátek ze zahrádky. Letošní slunečné léto jim velmi prospívalo ale až na tu chybějící vodu. Stromky se tak nerozrostly, jsou asi o polovinu nižší než skleníkové, plodů je také méně, ale velikostně i chuťově se těm skleníkovým vyrovnají.

A jak tedy na zelenou omáčku? Spaříme zelená rajčátka a oloupeme (pokud to jde těžko, pak neloupu) a dáme do mixéru, přidáme na jemno pokrájenou cibulku (v mexické kuchyni čím víc tím líp, preference je bílá cibule), chili papričku (aby se zachovala zelená barva výsledné omáčky, je potřeba použít zelenou papričku), jeden stroužek česneku a lžici vody. Vše dobře rozmixujeme a nalijeme na pánev.. Necháme projít varem a pak už servírujeme na ogrilované kuřecí nebo hovězí maso. Omáčka chutná stejně dobře teplá jako vychlazená. V lkednici bez konzervace vydrží asi týden.

Co je lepší nevědět?

3. září 2015 v 20:07
A tady ta otázka trošku smrdí. Já bych ji asi položila takhle: Je lepší vědět nebo nevědět?
Když jsem se vdávala, můj muž chtěl vědět všechno. Všechno ale úplně všechno. Stavěl na tom stabilitu našeho vztahu, jistotu budoucnosti, důvěru, která bude jako silné pilíře nést náš vztah přes všechnu nepřízeň následujících let. Moc se mi do toho nechtělo, zastávala jsem názor, že, co je moje, je moje, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Jeho argumenty byly příliš silné.
Ten den jsem se skoro nevdala. Pravda byla příliš silná a překvapivá. No, překvapení se žádné nekonalo, můj muž už stejně vše tušil. Jsem šťastně vdaná už několik let a dnes vím, že bych spoustu věcí skrývat nedokázala. Mezi námi je čisto, a i když to na začátku hodně bolelo a v sázku dáno bylo toho až moc, dnes se mi lépe dýchá.
Neumím lhát.

Můj otec umírá na rakovinu. Vždy jsem zastávala názor, že když někdo umírá, tak by to měl vědět. Ať se srovná sám se sebou i se světem, uklidí po sobě a může v klidu odejít. Svým způsobem si to myslím stále. Ale…
Včera se vrátil z nemocnice. Bolelo ho to tak, že jsme ho museli odvézt na pohotovost. Doktorka na příjmu byla tak upřímná, že mu bez jakýchkoli ohledů vpálila: "Máte metastázy všude, proto Vás to tolik bolí." Z nemocnice jsme ho odváželi apatického, ztratil chuť dále se s něčím potýkat: "Umírám," jen hlesl.
Táta má za sebou ozařování i chemoterapii, denně jí tuny prášků a lepí si opiátové náplasti. Přesto si stále myslel, že bolesti břicha jsou od koliky.A my ho přitom nechaly. Vždyť i jeho sestra umřela na rakovinu slinivky přivpravujíce se do poslední chvíle na operaci žlučníku.

Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem po sezení na kineziologii přišla domů. Bylo sedm večer, zima, venku tma, rodiče u televize, dívali se zrovna na zprávy. Přišla jsem ze zadu a vesele prohodila: "Ahoj, vy jste mě nechtěli?" Bouře se spustila, dotčené výkřiky: "Kdybychom tě nechtěli tak tady nejseš!" apod. Stáhla jsem se a už o tom nemluvila. Toho večera jsem se dozvěděla, že mám blok ve druhém měsíci prenatálním. Možná mě rodiče nechtěli, možná zvažovali potrat. Nezazlívala jsem jim nic, jen jsem chtěla vědět.
O pár týdnů později mi moje starší sestra řekla: "Chtěli tě, to víš, že jo. Jen tě neplánovali."
Mámě to trvalo o hodně dýl, než si byla schopná se mnou sednout a vyprávět, jak byla u gynekologa na prohlídce a ten ji se slovy: "Jste těhotná" podal papír na potrat. Ona to nechápala, přišla domů, dala papír svému muži a ten jí vynadal.
Byla jsem chtěná, to přece jeden pozná. Nikdy jsem nepocítila ani stín pochybnosti. Ale jsem ráda, že vím.

Moje sestřenice se mě kdysi zeptala: " Kdybys věděla, že mi můj muž zahýbá, řekla bys mi to?"
Milá sestřenko, to co jsem ti před lety řekla, stále platí, pokud bys o tom nevěděla tak ne. Nekazila bych idylku nevědomosti. Vlastně ale nevím, naštěstí jsem se do této situace nikdy nedostala.
Nevím, co je lepší nevědět. Určitě je spousta věcí. Ale co se týká každodenních situací a života v rodině, vědět je , alespoň pro mě, neodmyslitelně a naprosto zásadní.