Co je lepší nevědět?

3. září 2015 v 20:07
A tady ta otázka trošku smrdí. Já bych ji asi položila takhle: Je lepší vědět nebo nevědět?
Když jsem se vdávala, můj muž chtěl vědět všechno. Všechno ale úplně všechno. Stavěl na tom stabilitu našeho vztahu, jistotu budoucnosti, důvěru, která bude jako silné pilíře nést náš vztah přes všechnu nepřízeň následujících let. Moc se mi do toho nechtělo, zastávala jsem názor, že, co je moje, je moje, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Jeho argumenty byly příliš silné.
Ten den jsem se skoro nevdala. Pravda byla příliš silná a překvapivá. No, překvapení se žádné nekonalo, můj muž už stejně vše tušil. Jsem šťastně vdaná už několik let a dnes vím, že bych spoustu věcí skrývat nedokázala. Mezi námi je čisto, a i když to na začátku hodně bolelo a v sázku dáno bylo toho až moc, dnes se mi lépe dýchá.
Neumím lhát.

Můj otec umírá na rakovinu. Vždy jsem zastávala názor, že když někdo umírá, tak by to měl vědět. Ať se srovná sám se sebou i se světem, uklidí po sobě a může v klidu odejít. Svým způsobem si to myslím stále. Ale…
Včera se vrátil z nemocnice. Bolelo ho to tak, že jsme ho museli odvézt na pohotovost. Doktorka na příjmu byla tak upřímná, že mu bez jakýchkoli ohledů vpálila: "Máte metastázy všude, proto Vás to tolik bolí." Z nemocnice jsme ho odváželi apatického, ztratil chuť dále se s něčím potýkat: "Umírám," jen hlesl.
Táta má za sebou ozařování i chemoterapii, denně jí tuny prášků a lepí si opiátové náplasti. Přesto si stále myslel, že bolesti břicha jsou od koliky.A my ho přitom nechaly. Vždyť i jeho sestra umřela na rakovinu slinivky přivpravujíce se do poslední chvíle na operaci žlučníku.

Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem po sezení na kineziologii přišla domů. Bylo sedm večer, zima, venku tma, rodiče u televize, dívali se zrovna na zprávy. Přišla jsem ze zadu a vesele prohodila: "Ahoj, vy jste mě nechtěli?" Bouře se spustila, dotčené výkřiky: "Kdybychom tě nechtěli tak tady nejseš!" apod. Stáhla jsem se a už o tom nemluvila. Toho večera jsem se dozvěděla, že mám blok ve druhém měsíci prenatálním. Možná mě rodiče nechtěli, možná zvažovali potrat. Nezazlívala jsem jim nic, jen jsem chtěla vědět.
O pár týdnů později mi moje starší sestra řekla: "Chtěli tě, to víš, že jo. Jen tě neplánovali."
Mámě to trvalo o hodně dýl, než si byla schopná se mnou sednout a vyprávět, jak byla u gynekologa na prohlídce a ten ji se slovy: "Jste těhotná" podal papír na potrat. Ona to nechápala, přišla domů, dala papír svému muži a ten jí vynadal.
Byla jsem chtěná, to přece jeden pozná. Nikdy jsem nepocítila ani stín pochybnosti. Ale jsem ráda, že vím.

Moje sestřenice se mě kdysi zeptala: " Kdybys věděla, že mi můj muž zahýbá, řekla bys mi to?"
Milá sestřenko, to co jsem ti před lety řekla, stále platí, pokud bys o tom nevěděla tak ne. Nekazila bych idylku nevědomosti. Vlastně ale nevím, naštěstí jsem se do této situace nikdy nedostala.
Nevím, co je lepší nevědět. Určitě je spousta věcí. Ale co se týká každodenních situací a života v rodině, vědět je , alespoň pro mě, neodmyslitelně a naprosto zásadní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gartouzek Gartouzek | E-mail | Web | 4. září 2015 v 3:30 | Reagovat

Myslím si, že dobře se rozhodovat v popisovaných situacích patří k umění života. Znám starší manžely rozdílných povah. Každý si vytvořil o tom druhém hezkou iluzi, žijí podle nich a žijí spokojený život. Je to jejich volba. Osobně se řídim: "Co nevím, to mne netrápí." To se nevztahuje na problémy, které je dobré řešit včas.

2 demorales demorales | 4. září 2015 v 7:30 | Reagovat

Ano, také si myslím, že záleží na volbě. Ve vztahu dvou lidí musí být ale tato volba akceptovaná oběma protějšky. A pak je také dobré nezadělávat na oheň, vyřešit možné problémy hned a nenechat je na sebe nabalovat víc a víc, aby nedorostly do neúnosných rozměrů.

3 Kika Kika | E-mail | Web | 6. září 2015 v 19:56 | Reagovat

Můj dědeček taky umíral na rakovinu, jsem rada ze se to nedozvěděl... Myslim ze tušil, musel tušit, ale pořad věřil :( Ad s tou nevěrou je to dost težké na zamyšlení, ale na druhou stranu proč by měl někdo dalšínést břemeno za co nemůže.. Asi bych se zeptala dotyčné co by chtela dopředu - tak jako Ty, a kdyby se me i pak přímo zeptala, upřímně bych ji odpověděla

4 demorales demorales | 7. září 2015 v 9:14 | Reagovat

Ať je to nemoc, nevěra, lež, nebo drobné komplexy, které se snažíme před druhými skrývat. Myslím, že se často setkáváme s událostmi, u kterých se rozhodujeme, jestli je poneseme dál sami, nebo se o ně podělíme. A rozhodnutí je jen na nás.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama