Duben 2017

Hernán Cortés

22. dubna 2017 v 20:02 | Demorales
Bývalá Hacienda pramínek (Ex-Hacienda del Chorrillo) - pojmenovaná podle vody padající ze skály po její pravé straně, která je divokým vodopádem jen během dešťů letních měsíců, ale po zbytek roku je slabým pramínkem, který zkrápí kamené stěny přilehlé hory - je dnes sídlem Edukativního centra pro výuku cizinců při Mexické národní univerzitě (Centro de Educacion para Extranjeros CEPE - UNAM) a zárověň regionálním centrem Národní školy plastických umění (Escuela Nacional de Artes Plásticas ENAP - UNAM).
Její vznik je ale datován do roku 1528. Založená byla Cortésovými vojáky, kteří v Taxku po vzoru domorodců hledali vzácné kovy. Je tedy nejstarší haciendou k těžení stříbra a jiných kovů postavenou Španěly na území Nového světa a tím je také nejstarším stojícím komplexem budov Taxka. Postavená blízko vodního toku sloužila k oddělování kovů, jejich skladování a exportování k dalšímu zpracování. Součástí Ex-haciendy je i částečně dochovalý akvadukt z roku 1534, jeden z jehož oblouků je jakousi vstupní branou města. I když město začíná o několik desítek metrů dříve, vždy jsem se cítila uvnitř města až po projetí oblouku, jako by ten byl součástí hradeb, které město chrání.
Sama Ex-hacienda je postavená, stejně jako ostatně celé město, do vrchu. Jednotlivé budovy jsou spojeny schodišti a obklopeny bohatou tropickou zelení. Bílé, vápnem natřené zdi se střídají s odhalenými černými kameny, které pamatují ještě předhispánské pyramidy. V místnostech pobývali první španělští vojáci a pravděpodobně na některé ze svých výprav i samotný Hernán Cortés, který si postavil svůj guvernérský palác v nedalekém městě "věčného jara" , v Cuernavace.

Hernán Cortés Monroy Pizarro Altamirano, markýz Oaxakeňského údolí, je velmi zajímavou postavou světových dějin. Narodil se v roce 1485 v Medelínu, Corona de Castilla ve Španělsku a zemřel 2.12.1547 v Castilleja de la Cuesta, taktéž Corona de Castilla, Španělsko.
Šlechtický synek s velmi dobrodružnou povahou byl po matce vzdáleným bratrancem i jiného slavného dobyvatele, pkořitele Incké říše, Franciska Pizarra.
Cortés se z pověření místodržícího ostrova Hispaňola Diega Velázqueze vypravil v roce 1519 prozkoumat pobřeží Yucatánu, o kterém informovaly již předcházející výpravy. Cortés ale nacházel pobřeží opuštěná případně jen ojedinělé nepřátelské indiány, které po zajetí vysílal se vzkazy k jejich náčelníkům se žádostí o jednání. Nesporný diplomatický talent Cortése celé výpravě brzy zajistil přijetí domorodých kmenů, ochranu a podporu na cestě podél pobřeží a následně dále do vnitrozemí. K dorozumívání s Mayskými obyvateli mu výborně posloužil znovu nalezený ztroskotanec Geronimo de Aguilar, který strávil 8 let v Mayském zajetí, a také indiánka Malinche, která ovládala jak mayské dialekty tak aztécký náhuatl. Při každém vylodění Cortés indiánům oznamoval, že je přišel zachránit a osvobodit, že od nynějška jsou vazaly mocných králů Španělska a musí přijmout křesťanskou víru a samozřejmě sloužit svým španělským vládcům. A tady mocně zapůsobila legenda o Quetzalcoatlovi, starém bohu s bledou tváří a vousy, učiteli, který indiány naučil všechny jejich moudrosti a pak i se svými věrnými odplul na lodích přes širý oceán. Jeho žáci ho prosili, aby neodplouval nebo alespoň aby je vzal sebou, na což Quetzalcoatl odpověděl, že se jednou vrátí a oni budou opět jeho služebníky. Tato legenda musela být v lidech hodně hluboko zakořeněná, jak jinak si vysvětlil rychlost a nevratnost podrobení tak mocného a bojového národa, jakým Aztékové nesporně byli, jen hrstkou španělských dobrodruhů.
Španělé tedy nebyli, jak by se mohlo zdát, jen na objevitelské výpravě. Byli to válečníci, kteří přišlí dobýt, podrobit a v jejich myslích asi i opravdu osvobodit trpící barbary od tyranie Moctezumovy říše a jejích krvavých rituálů, změnit barbary v sloužící služebníky křesťanského boha a jeho evropských poddaných. Jak sám Cortés píše ve druhém dopisu Španělské koruně: "... A také si pamatuji, že jsem se nabídl, co se týče požadavků tohoto Pána (rozuměj Moctezuma) a mnohem více,než by bylo možné, protože jsem slíbil Vaší jasnosti, že ho zajmu nebo zabiji nebo pokořím Královské koruně Vaší milosti. A s tímto úkolem a požadavkem jsem vyrazil z města Cempoal, které jsem pojmenoval Sevilla, 16.srpna, s patnácti jezdci na koních a třemi sty pěšími vojáky, tak nejlépe válečně odděnými, jak jsem jen mohl, a čas mi dal za pravdu. I zanechal jsem ve městě Pravdivého kříže (Vera Cruz) stopadesát mužů se dvěmi jezdci, aby pokračovali v opevnění, které jsem započal. ..." (překlad Demorales)
Po cestě na Tenochtitlán, hlavní město Aztécké říše, Cortés vytvářel spojenectví se silnými kmeny. V Cholule, druhém největším městě centrálního Mexika (dnes malé vesnici poblíž města Puebla), nechal zmasakrovat 1000 shromážděných neozbrojených indiánských hodnostářů, proto aby si, podle jeho vlastních slov, zaručil loajalitu spřátelených kmenů a respekt Aztécké nobility. 8.listopadu 1519 se setkal s Moctezumou, který mu umožnil vstup do města. Sled událostí pak vedl k rychlému pádu mocného imperia, datovanému k 13. srpnu 1521.

Cortés byl ale nejen úspěšný vojensky a diplomaticky, nýbrž i velmi plodný jako muž. Z pěti nemanželských ale legitimizovaných dětí byly čtyři počaty s domorodými ženami. Jeho první syn Martin s osobní překladatelkou Malinche, dcera Leonor s dcerou aztéckého panovníka Moctezumy. Proto jsou i Cortésovi děti považovány za jedny z prvních mestizských dětí nového mexického národa.
Cortés sám si nechal vybudovat, v roce 1526, dodnes stojící palác ve městě Cuernavaca, odkud vládl Mexiku jako královský místodržící a Markýz Oaxakeňského údolí. Sem v roce 1529 přivedl svoji druhou legitimní ženu, španělskou šlechtičnu Doňu Juanu de Zúňiga, která více odpovídala jeho statusu a která mu porodila dalších 6 dětí. Tituly a bohatsvtí po něm zdědil jeho syn z tohoto manželství, taktéž Martin.

Ač byl Cortés v mnoha očích velmi úspěšným a bohatým mužem, kterého celý život provázela štěstěna, sám se považoval za nedoceněného Španělskou korunou a až do konce života hledal větší ocenění. Zemřel ve Španělsku, daleko od své rodiny, svých držav a svého amerického bohatství.



Guerrero - válečník

17. dubna 2017 v 20:13 | Demorales
Svobodný a svrchovaný stát Guerrero, jak zní jeho oficiální název, je jedním z 31 států Spojených států mexických a spolu s Federálním distriktem tvoří 32 federálních entit Mexika. Hlavním městem je Chilpancingo a největším a asi i nejznámějším místem pobřežní Acapulco. Stát se nachází na jihozápadě Mexika a hraničí se státy Michoacán, México, Morelos, Puebla a Oaxaca, a na západě s Tichým oceánem. Počítá se, že má přes tři a půl milionu obyvatel soustředěných hlavně v několika větších městech.
Nedávno jsem hledala jméno otce meztické populace, jak je nazýván španělský námořník počátku 16. století Gonzalo Guerrero a dostala jsem odpověď, že podle něj byl stát Guerrero pojmenován.
Tak takhle ne! Stát Guerrero je nazván podle Vincenta Guerrery, druhého mexického prezidenta. Tím je také jediným mexickým státem pojmenovaným po prezidentovi. Vincente Guerrero se vyznamenal v Mexické válce za nezávislost z počátku 19. století. Určitě zajímavá osobnost, ale když už jsem zde zmínila Gonzala Guerrera, otce prvních rozpoznaných meztických dětí na americkém kontinentě, tak mi nedá rozepsat se o něm trochu více, i když s mým tématem slavných osobností v Taxku nemá vůbec ale vůbec (až na jméno ovšem) nic společného. Ostatně Gonzalo je pro mě vedle doni Mariny, slavně neslavné Malinche, Cortésovy osobní překladatelky, milenky a matky jeho dítěte, jednou z nejzajímavějších osobností ranné španělsko-mexické historie.
V roce 1511 se plavilo 16 mužů a dvě ženy z Panamy do Santa Dominga. U po břeží Yucatánu loď narazila na písečný pruh a potopila se. Námořníci se sice zachránili na záchraných člunech, ale na Kubu ani Jamaiku, jak chtěli, nedopádlovali. Silný protiproud je hnal na pobřeží do té doby neobjevené pevniny. Místní Mayové je hned zajali a několik z nich skončilo na obětních kamenech. Ostatní v průběhu let pomřeli na různé choroby. V roce 1519, kdy u stejného pobřeží zakotvil Hernán Cortés se svojí dobyvatelskou armádou, už žili jen dva: Geronimo de Aguilar a Gonzalo Guerreo, známý též jako Gonzalo Marinero (Gonzalo Námořník), Gonzalo de Aroca nebo Gonzalo de Aroza. (Je fakt, že v té době ještě neexistovali tak dokonalé registry narození a tak vlastně nikdo moc dobře nevěděl, jak se jmenoval, nehledě na to, že se jména ještě v průběhu života různě upravovala. Vlastně i Hernán Cortés je veden ve vlastních dopisech španělským vládcům někdy jako Hernán, jindy jako Fernando nebo Hernando.)
Hernán Cortés znal legendu o bílých vousatých mužích žijících mezi indiány a počítal celkem správně, že to budou ztroskotanci s předcházejích objevitelských výprav. První pochytané indiány vybavil proto španělsky psanými dopisy adresovanými těmto bílým mužům. Počítal, že by jich mělo být sedm. Na dopis ale reagoval jen jediný a to jeden ze dvou v té době ještě žijících zajatců, Geronimo de Aguilar, který na ukradené kanoi doplul až k ukotvené lodi. Hernán dobře popsal svoji polohu, to ale nepřesvědčilo Gonzala.
Gonzalo si totiž za osm let strávených v zajetí dokázal vydobýt nejen svobodu ale i postavení výborného kmenového válečníka. Na rozdíl od Geronima, který byl mnich vázaný slibem sexuální abstence a své silné víry, Gonzalo přijal víru svého kmene, stejně jako přijal za ženu dceru náčelníka a stal se jedním z předních mužů svého nového lidu. Na žádost Geronima, aby ho doprovodil zpátky ke svým, odtušil, že nemůže opustit svoji ženu a své krásné děti ( v té době měl tři) a že si nedokáže představit, co by na jeho nový potetovaný a propiercingovaný zjev řekli křesťaňští krajané. Geronimo se tedy vypravil sám. Za dlouhá léta strávená v zajetí se naučil mayskému jazyku a spolu s doňou Marinou, která ovládala mayštinu a náhuatl, sloužili Cortésovi jako věrní tlumočníci při jeho cestě za dobytím nejbojovnějšího impéria Ameriky té doby.
Gonzalo Guerrero zůstal se svým kmenem a věrně až do své smrti kolem roku 1536 bojoval po jeho boku a boku ostatních kmenů proti nenasytným španělům.
Cortés se brzy dozvěděl, že za mnohými mayskými vítězstvími stojí trénink Gonzala Válečníka. Proto vydal příkaz tohoto zajmout, což se ale nikdy nepodařilo. Nahé potetované tělo španělského válečníka bylo nalezeno mezi mrtvými po bitvě mezi španěly a Cicumbou u města Ticamaya v dnešním Hondurasu, v roce 1536, i když některé prameny uvádějí jeho smrt již před rokem 1532.

The Sun Mexica

15. dubna 2017 v 10:57 | ZK

Cuauhtémoc

13. dubna 2017 v 21:06 | Demorales
36 km jihozápadně od Taxka se nachází malá osada o asi dvou a půl tisíci obyvatelích, nazývaná Ixcateopan de Cuauhtémoc. Ukrytá v těžce přístupném terénu hor, spojená jen s okolními vesnicemi, známá je nejen kvůli mramorem z blízkých lomů dlážděným ulicím, ale hlavně kvůli své, i když možná jen domnělé, spojitosti s posledním mexickým tlatoani Cuauhtémokem.
Pod základy vesnického kostela byly v roce 1949 objeveny kosterní pozůstatky přisuzované právě legendárnímu aztéckému vládci. O místě jeho posledního odpočinku v Cuauhtémokově rodném Ixcateopanu informovaly již dříve objevené rukopisy ze 16. století. I když je o pravosti jak zmíněných spisků tak i vlastních ostatků u odborné veřejnosti hodně diskutováno a jako místo narození se uvádí spíše hodně vzdálený Yucatán, místní lidé v tuto legendu pevně věří. Připomíná ji ostatně i Cuauhtémokova vzpřímená socha stojící na vrcholu menší pyramidy, od Taxkenského sochaře Francisca del Toro, u vjezdu do vesnice.
A i když se chci v tomto blogu zabývat osobnostmi, které Taxkem přímo prošly, a neexistuje žádný důkaz o pobytu Cuauhtémoka, přesto si ho dovolím sem zařadit, jelikož jsem legendu o jeho zrození slýchala nesčetněkrát, když mi místní obyvatelé ukazovali vzdálený vrchol, za kterým se zmíněná vesnice měla nacházet. A tak si mohu představovat, jak Taxkem projížděl na svých cestách do a z hlavního města, jak kontroloval stříbro těžené již tehdy v těchto krásných horách.
NIkdy jsem v Ixcateopanu nebyla, to přiznám. Francisco mě sice několikrát zval a já chtěla jeho sochu vidět na vlastní oči, ale ostatní mě spíše zrazovali od návštěvy divokých hor.
Ale zpátky ke Cuautémokovi. Jeho jméno v náhuatlu znamená "orel, který slétl" ("águila que descendió"). Narodil se někdy na přelomu 15. a 16. století, některé prameny uvádějí rok 1498, jiné 1502. Jeho otcem byl Ahuitzol a bratrancem nechvalně proslulý Moctezuma.
Aztécký vládce nebyla funkce dědičná, nový tlatoani se vybíral z okruhu vysoce postavených privilegovaných a většinou nastupoval do funkce ve středním věku. Po smrti Ahuitzola se stal vládcem nerozhodný Moctezuma, který přivítal v Tenochtitlánu, hlavním městě aztécké říše a dnešním Mexiku, španělského konquistadora Hernána Cortese. Psal se rok 1519 a dobyvatel Cortés mnohými považován za navrátivšího Quetzalcoatla, starověkého boha učitele, objevuje obrovskou říši a hledá své El Dorado. Po náhlé Moctezumově smrti i smrti jeho následníka Cuitláhuaka, se na trůnu objevuje mladinký Cuauhtémoc známý svými velmi razantními názory na španělské dobyvatele. Cortés vyhnaný z Tenochtitlánu sbírá spojence a připravuje se na rozhodující bitvu. Také Cuauhtémoc se snaží získat spojence, kteří ale kvůli dlouhotrvající nadvládě krvavými rituály známých aztéků podpoří raději nově příchozí vojáky. Cuauhtémoc je zajat a následujících pět let stráví jako částečně privilegovaný zajatec španělů. Během konečné bitvy o Tenochtitlán se ztrácí slavný zlatý aztécký poklad a ani opakované mučení nedokážou z Cuauhtémoka dostat jeho lokaci. Poslední tlatoani méxica umírá rukou Cortésových vojáků v roce 1525 jako odsouzenec za domnělou přípravu povstání.
Jeho ostatky pak byly podle legendy tajně převezeny do Ixcateopanu. A i když pozdějším výzkumem v 7O. létech minulého století bylo prokázáno, že nalezené kosti jsou mnohem mlatšího data a pochází od několika různých lidí, legenda o místě posledního odpočinku Cuauhtémoka mezi lidmi žije dál a láká turisty do tohoto exotického místa.