Únor 2018

Zocalo

16. února 2018 v 15:23
Pátek 16.2.
Taxík se mi opozdil. Je ráno 7 hodin. Rychle vybíhám z hotelu Domingo Santo, kde jsem ubytovaná, podívat se na Zócalo. Je to hodně rychlý, ale nakonec jsem zase ráda na hotelu. No, vyšla jsem si v šatičkách. Mexičani chodí v zimních bundách. Nebylo by na tom nic špatnýho, kdybych vyšla jak všichni normální turisti v odpoledních hodinách. Jenže v 7 ráno pobíhat po Zócalu prostě není ten nejlepší nápad. Zrovna stávají po noci bezdomovci a na ulicích postávají zametači odpadků. A už to začíná: "Čula, jseš moc pěkná. Nechybí ti přítel? Taková sukýnka! "apod. Lidé spěchají do práce, zabalený do svých teplých kabátů, zdánlivě si nikdo nikoho nevšímá. Na zádech nesu vše, co mám: počítač, peníze, pas, karty. A i když na každém rohu stojí policajt, bezpečná se necítím. Je to přece jen velkoměsto. Po Václaváku bych se takhle brzy ráno neprocházela.

Hotel Boutigue Domingo Santo, je hned kousek za katedrálou, na Kubánském náměstí. Z venku vypadá hodně omšele až podezřele, ve vnitř ale naprosté pohodlí a luxus. Mám pokoj v přízemí s krásně voňavými dřevěnými schody do patrové prosklené koupelny. Příjemné barvy v mexickém stylu, postel pohodlná a deky skoro prachové.
Úplně nahoře ve čtvrtém patře je restaurace s terasou a výhledem na město. Vaří hodně draze a hodně elegantně. Chuťově není špatné, ale na můj vkus překořeněné a prostě až moc.

Včera jsem vyjela do Puebla. Schůzku jsem měla domluvenou na 12. hod. Po cestě mi ale senora Angeles zavolala a přesunula schůzku na čtvrtou odpoledne. Tak jsem si v klidu zašla na oběď.

A jsem tu

14. února 2018 v 6:03 | Demorales
Do Mexika jsem dorazila něco po sedmé hodině večer. Bylo příjemné vidět aztécké rysy v obličejích letištního personálu. A jsem tu! Pasová kontrola byla celkem pomalá, bylo nás totiž několik letadel z Evropy. Kufr dorazil také bez problému i když mezi posledními.
Pamatuji si, že dříve se při průchodu celnicí, musel zmáčknout knoflík, který náhodně rozsvítil buď zelené nebo červené světlo. Zelené světlo znamenalo volný průchod, červené celní prohlídku. Dnes už žádné světélko nehrozí, a když mě strašili, že všechny zavazadla procházejí rentgeny, já viděla jen volný průchod. Prošla jsem do haly plné čekajících lidí.
Letadlo přistálo na terminálu T1, což je starý terminál spojený s novým terminálem T2 nadzemním vláčkem. Překvapilo mě jak jsou oba terminály od sebe vzdálené. Komplikace je, že do vláčku nepustí člověka bez palubky, ale ukecala jsem je na to, že tam mám rezervovaný hotel a zítřejší ranní spoj.
Tady je důležité zmínit, že směnárny mají daleko lepší kurz na T1 než na T2. No, já měnila až na T2, protože v noci se mi na T1 zpátky nechtělo.
T2 je letištní hala otevřená v roce 2012, je obrovská moderní a přímo uprostřed se nachází hotel NH Collection. Noc zde stála 3223 pesos, což je 155 USD, servis odpovídající, dokonce mají i bazén. Co mi vadilo, byl umělý vzduch klimatizace. Hotel je v letištní hale a s výhledem na lemující zeď.

Na letisti ve Frankfurtu

11. února 2018 v 12:49 | Demorales
A jsem tu. Stojim v gatu a cekam na nastup do letadla. Stale jsem jeste prekvapena, ze to je vubec pravda. Letim! Letim po 11 letech do meho milovaneho Mexika. Cekame jeste 12 hodin letu nez uvidim svetla vecerniho Mexico City. Za mnou ve fronte zni zpevava italstina prede mnou stoji pan, ktery mi tak moc pripomina kamarada Ernesta.
11 let. Co se za tu dobu zmenilo. Jak se tam budu citit? Jak me prijmou?
Zimni kabat mam slozeny v kabine a zimu uz nijak nevnimam. Pripravuji se na svezi jarni vzduch, teplo Pacifiku a chladno Monterrey.
Let se zda byt zpozdeny. Vzdy kdyz takhle cekam, zacnou me prepadat pocity, jestli jsem si nespletla gate, jestli jsem po ceste nevytrousila pas a boarding pass. Ale ne, vse je naprosto v poradku a nejsem sama nervozni.
Mexicanu tady kupodivu moc nevidim a cecha zatim ani jednoho. Casopisy do letadla mam nakoupeny, svacinu snedenou a vodu skoro dopitou.
Hura, dobrodruzstvi zacina!